slunečnice topinambur

Helianthus tuberosus Linnaeus
Říše:
Plantae
Řád:
Asterales
Čeleď:
Asteraceae
slunečnice topinambur
Ochrana
Hodnocení
Všechna pozorování
Moje pozorování
  • cz

  • cz

  • cz

Mapy výskytu

Stáhnout mapu

Stáhnout mapu

Výčet počtu nálezů dle zdroje v Nálezové databázi ochrany přírody

Grafy

Ekologie a biologie: Víceletá, až 3 m vysoká bylina s hlízovitě rozšířenými oddenky. Lodyha přímá, v horní části větvená, hustě a drsně chlupatá. Listy v dolní polovině vstřícné, v horní střídavé, všechny řapíkaté, chlupaté, široce kopinaté, vejčité až srdčité, jemně pilovité až hrubě zubaté, na bázi zúžené v křídlatý nebo nekřídlatý řapík. Úbory 8 až 10 cm široké, stopkaté, stopky chlupaté, zákrovní listeny čárkovitě kopinaté, špičaté, v horní polovině odstávající, chlupaté, jazykovité květy v počtu 15 až 30, žluté, trubkovité květy taktéž žluté, prašníky černé. Kvete v srpnu až říjnu. Plodem je nažka. Ve své domovině roste na zamokřených stanovištích. V našich podmínkách se s ním můžeme setkat mimo zahradu zejména podél vodních toků, na rumištích, na okrajích polí či cest. Preferuje půdy čerstvě vlhké a výživné.
Celkové rozšíření: Původní ve střední a východní části Severní Ameriky, na severu po jih Kanady, na jihu po Texas a Floridu, v Evropě a dalších částech světa pěstován a dosti často i zplaňuje. V Evropě jsou topinambury pěstovány od 16. století, nejdříve jako okrasné rostliny, až později pro své hlízy. Od století 18. byly však postupně vytlačovány stále oblíbenější bramborou. V podmínkách Evropy se začal invazně šířit pravděpodobně až po ukončení 2. světové války.
Rozšíření v ČR: U nás je poprvé doložen k roku 1885 V ČR zejména v minulosti býval pěstován velmi často a dosti ochotně i zplaňuje a dále se šíří, místy intenzivně. Pěstuje se také jako krmivo pro lesní zvěř, bývá vysazován i jako okrasná trvalka. roztroušeně až hojně vyskytuje v nížinách až pahorkatinách. Hojný je především v okolí větších řek. Do hor vystupuje jen velmi vzácně.
Doporučení: omezit pěstování, zejména podél vodních toků. Samotná likvidace je obtížná díky přítomnosti velkého počtu kořenových hlíz v půdě. Nejúčinnější metodou plošné likvidace se prozatím jeví kosení, které nedovolí rostlinám dorůst do generativní fáze.
Riziko: Na zasažených místech vytváří husté porosty, které vytlačují konkurenčně méně zdatné druhy. Dosud zdaleka neobsadil všechna dostupná stanoviště.
Literatura: Mlíkovský J., Stýblo P. (eds.). 2006: Nepůvodní druhy fauny a flóry ČR. ČSOP Praha, 496 pp.
www.botany.cz
Autor popisu: Tomáš Görner

KAPLAN, Z.; DANIHELKA, J.; CHRTEK, J.; KIRSCHNER, J.; KUBÁT, K.; ŠTECH, M.; ŠTĚPÁNEK, J.
(eds.) (2019). Klíč ke květeně České republiky. Vydání 2. Praha: Academia. 1168 s. [Aktualizováno dle databáze Pladias (Pladias – databáze české flóry a vegetace, www.pladias.cz) k 1. 6. 2024]