Územní systém ekologické stability (ÚSES) je nástrojem ochrany krajiny k udržení a posílení její ekologické stability a tím i jejího trvale udržitelného využívání. Je to vzájemně propojený soubor přirozených i  pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Jednotlivými skladebnými částmi ÚSES jsou biocentra, biokoridory a interakční prvky. Podle významu se ÚSES člení na nadregionální, regionální a lokální.

Za návrh vymezení územního systému ekologické stability tzv. plány ÚSES jsou odpovědné orgány ochrany přírody. Vymezení a hodnocení nadregionálního ÚSES zajišťuje Ministerstvo životního prostředí ČR. Mimo území národních parků a CHKO spadá regionální ÚSES do působnosti krajských úřadů a lokální ÚSES vymezují úřady obcí s rozšířenou působností. K vymezování a hodnocení lokálního a regionálního ÚSES na území národních parků jsou příslušné jednotlivé správy národních parků a na území CHKO zajišťuje vymezení AOPK ČR.

Závaznost ÚSES v konkrétním území vzniká až vydáním příslušné územně plánovací dokumentace formou opatření obecné povahy, ve které je ÚSES vymezen, nebo rozhodnutím o pozemkové úpravě.