Litovelské Pomoraví

Bezkolencové louky na vápnitých, rašelinných nebo hlinito-jílovitých půdách; extenzivní sečené louky nížin až podhůří; jeskyně nepřístupné veřejnosti; dubohabřiny asociace Galio-Carpinetum; smíšené jasanovo-olšové lužní lesy temperátní a boreální Evropy; smíšené jasanovo-olšové lužní lesy temperátní a boreální Evropy; smíšené lužní lesy s dubem letním, jilmem vazem, jilmem habrolistým, jasanem ztepilým nebo jasanem úzkolistým podél velkých řek atlantské a středoevropské provincie; lokalita bobra evropského, čolka velkého, klínatky rohaté, kuňky ohnivé, modráska bahenního, netopýra černého, ohniváčka černočárného, svinutce tenkého, vydry říční

Charakteristika lokality: Centrální část Hornomoravského úvalu (tzv. Středomoravská niva) a jižní část Mohelnické brázdy, oblast podél řeky Moravy. Jihovýchodní část, která kopíruje hranici CHKO Litovelské Pomoraví, tvoří komplex lužních lesů obklopující řeku Moravu s bočními rameny mezi městem Litovel a obcí Horka nad Moravou doplněný navazujícími nivními loukami a mokřadními společenstvy. Od města Litovle pokračuje lokalita severozápadním směrem opět v hranicích CHKO Litovelské Pomoraví, která zde zahrnuje lužní lesy a rozsáhlý komplex převážně dubohabrových lesů rozkládající se od Litovle až po Úsov a Mohelnici. Mimo hranice CHKO zahrnuje lokalita bezlesou krajinu při toku Moravy až po obce Rájec a Leština.

Neživá příroda: Geologie: Podloží tvoří spodnokarbonské (kulmské) břidlice přecházející v oligomiktní slepence a karbonské vápnité pískovce, střídané prachovci a drobami. V podloží lužní části jsou kvartérní štěrkopísky, překryté holocénními hlínami a fluvizeměmi. V oblasti Třesínského prahu vystupuje na povrch jinak v sedimentech ponořená kra devonských vápenců.
Geomorfologie: Hornomoravský úval, podcelek Středomoravská niva.
Reliéf: Plochá údolní niva s projevy anastomózní říční sítě modelovaná pravidelnými povodněmi je tvořená hlavním tokem řeky Moravy a řadou bočních ramen a přítoků. Zde se nadmořská výška pohybuje od 270 (u obce Leština) do 213 m n. m. (u Olomouce). Navazuje terén s charakterem ploché pahorkatiny zvedající se do nadmořské výšky 345 m (Jelení vrch). V oblasti je také několik jezer vzniklých těžbou štěrkopísku.
Pedologie: Fluvizemě glejové, místy kambizemě modální.
Krajinná charakteristika: Jedinečná ukázka přirozené aluviální krajiny v jinak převážně intenzivně zemědělsky využívaném Hornomoravském úvalu. Zahrnuje lužní lesy, nivní louky a z důvodů arondace hranic i nezbytnou část polností.

Kvalita a význam: Lesy tvrdého luhu jsou v celém území velmi dobře zachovalé s vysokou druhovou diverzitou a s charakteristickým střídáním bylinných aspektů. Typické je bylinné patro jarního aspektu s druhy sněženka podsněžník (Galanthus nivalis), bledule jarní (Leucojum vernum), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), dymnivka dutá (Corydalis cava), dymnivka plná (C. solida) atd. Ze vzácnějších rostlin se zde vyskytuje např. kruštík polabský (Epipactis albensis) a kruštík modrofialový (E. purpurata). Velmi cenné jsou porosty měkkého luhu, které jsou stanovištěm populace topolu černého (Populus nigra). Komplex s převažujícími dubohabrovými lesy nemá pro svou rozlohu a zachovalost ekosystémů obdobu v kontextu severní Moravy. Nejsevernější rozšíření proti toku Moravy zde dosahují některé druhy: bělozářka větvitá (Anthericum ramosum), ostřice Micheliho (Carex michelii), sléz velkokvětý (Malva alcea), kokořík vonný (Polygonatum odoratum), řimbaba chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum), vzácně prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii) nebo hruštice jednostranná (Orthilia secunda). Velmi pestré je zastoupení nelesních biotopů převážně mokřadního charakteru, které hostí rozmanitá rostlinná i živočišná společenstva. Z významnějších druhů rostlin se zde můžeme setkat např. s žebratkou bahenní (Hottonia palustris), bublinatkou jižní (Utricularia australis), šmelem okoličnatým (Butomus umbellatus), vrbinou kytkokvětou (Lysimachia thyrsiflora) či pryskyřníkem velkým (Ranunculus lingua). Místy se zachovaly také typické nivní psárkové louky či bezkolencové louky s významnými druhy pryšcem kosmatým (Euphorbia villosa), hrachorem bahenním (Lathyrus palustris), kosatcem sibiřským (Iris sibirica), žluťuchou lesklou (Thalictrum lucidum), rozrazilem dlouholistým (Pseudolysimachion maritimum), violkou slatinnou (Viola stagnina) a dalšími.

Omezení: V lesních porostech je nutné nesnižovat celkové zastoupení a počet původních druhů dřevin. Udržovat populace málo zastoupených původních druhů dřevin v početnosti a věkové struktuře, umožňující jejich další reprodukci (obnovu). Vyloučit rozšiřování invazních nepůvodních druhů dřevin. Vyloučit rozšiřování nepůvodních druhů nebo kříženců dřevin, schopných vyvolat erozi genofondu populací původních druhů dřevin. Tyto druhy při hospodářských zásazích přednostně z lesních porostů odstraňovat. Při dostatečném zastoupení původních druhů dřevin obnovovat les cestou přirozené obnovy využíváním postupů podrostního způsobu hospodaření, nebude-li z důvodu uchování příznivého stavu určitého typu přírodního stanoviště mezi příslušným orgánem ochrany přírody a vlastníkem lesa dohodnuto jinak. Jemnějšími způsoby obnovy lesa udržovat nebo vytvářet maloplošně rozrůzněnou věkovou a prostorovou strukturu lesa (např. zakládáním menších obnovních prvků, ponecháváním nedomýcených jedinců či skupin původních druhů dřevin atd.). Zejména stávající etážové porostní skupiny přednostně obnovovat opět na porostní skupiny etážové nebo věkově skupinovitě diferencované. Nezavádět nové intenzivní chovy zvěře (obory, bažantnice). Usilovat o dosažení biologicky únosných stavů spárkaté zvěře, umožňujících úspěšné odrůstání přirozeného zmlazení všech zastoupených původních druhů dřevin. Biocidy používat pouze tehdy, lze-li vyloučit jejich negativní vliv na stav lesních ekosystémů. Těžbu a soustřeďování dříví provádět za dostatečné únosnosti půdy (za vhodných klimatických podmínek) technologiemi minimalizujícími poškození půdy, bylinné a dřevinné vegetace. Úmyslnou mýtní těžbu přednostně provádět mimo období od 1.4. do 31.7. běžného kalendářního roku. Moliniové porosty je nutné 1x ročně kosit v období červenec až srpen, místa s vyšším výskytem ruderálních druhů vícekrát ročně. Mezofilní ovsíkové louky a aluviální psárkové louky kosit optimálně 2x ročně s využitím lehké techniky. Vyloučit hnojení lučních porostů. Cíleně se zaměřit na management vzácných druhů (séci až po jejich vysemenění, obsékání ploch s jejich výskytem, ponechání nepokosených ploch). Louky s výskytem modráska bahenního (Maculinea nausithous) a ohniváčka černočárného (Lycaena dispar) je žádoucí pravidelně kosit, nejlépe v měsíci červen, striktně je vylučována druhá seč. Tento typ managementu (vyloučení otavy) je na některých lokalitách v rozporu s managementem doporučovaným pro daný typ vegetace. Populace modráska a ohniváčka jsou vázány na druhově bohaté vlhké louky v PR Plané loučky, menší populace se vyskytují v PR Novozámecké louky a také na loukách u Moravičan. Tyto porosty jsou každoročně 2x koseny. Doporučujeme tedy, aby zde byla aplikována fázová seč s první sečí v červnu a s druhou v období července až konec srpna. Nutné je ponechat alespoň 1/5 plochy nepokosenou nejlépe s vyšším podílem živných rostlin (krvavec toten, šťovíky). Tyto neposečené pásy by měly být dosékány o několik týdnů později a obměňovány mezi jednotlivými roky. Zcela musí být vyloučeno hnojení, chemizace a terénní úpravy vedoucí ke změně vodních poměrů na stanovišti.

Péče: Největší negativní vliv především na mokřadní biotopy má pomalé celkové vysychání oblasti, snižování hladiny podzemní vody způsobené přežívajícími melioračními zásahy z minulosti a zahloubením koryt toků. Do roku 2003 byla součástí území obora s daňčí zvěří. V těchto lesních porostech zcela chybí zmlazení. Vyšší počty vysoké zvěře se však negativně projevují na odrůstání zmlazujících dřevin v celém území. Do současnosti přetrvává chov bažantů v bažantnicích, kteří jsou vypouštěni pro komerční podzimní hony.