Adršpašsko-teplické skály

Kvalita a význam: Adršpašsko-teplické skály jsou geomorfologickou lokalitou evropského významu. I přes značnou míru ovlivnění člověkem je zde značná koncentrace ochranářsky významných biotopů. Velký rozsah mají především smrkové bory jednotky L8.1, skalní biotopy jednotky S1.2, fytogeograficky a geobotanicky je významný výskyt subalpínské vysokobylinné vegetace (A4.2, A4.3) a přirozených smrčin jednotek L9.1, L9.2, L9.3 v inverzních nebo podmáčených polohách. Z hlediska studia postglaciálního vývoje oblasti jsou velmi cenné zdejší profily rašelin. Dochované zastoupení bučin (L5.1. L5.4) je bohužel nízké. V kontextu významu lokality pro ochranu jednotky S1.2, vykazující malý plošný průmět ve srovnání s reálnou plochou skal, je nutno posuzovat celkově vysoké zastoupení jednotky X9A. Nelesní biotopy (zvl. louky) jsou v území zastoupeny jen na menších plochách v okrajových částech. Stav luk je různý, část je následkem ukončení obhospodařování i jiných vlivů ve značně špatném stavu, část však je dosud kvalitní a vzhledem k poměrně dobré přístupnosti by nemělo být problémem je udržet vhodným managementem. Lokalita je významná i zoologicky (viz oddíl Druhy).

Charakteristika lokality: Stručná charakteristika vybraných jednotek dle Katalogu biotopů: Přechodová rašeliniště (R2.3): Rašeliniště jsou velmi významným, byť relativně maloplošně zastoupeným fenoménem lokality. Vyplňují především části některých údolí (zvl. Vlčí rokle, Teplické údolí) a tzv. příkopů, profily mají různé stáří. V posledních letech byl proveden na několika lokalitách paleobotanický průzkum (viz např. Kuneš et Jankovská 2000, Chaloupková 1995, Nováková 2000), kterým bylo prokázáno mj. vysoké stáří rašelinného profilu ve Vlčí rokli (kolem 10,5 tis. let) a v Teplickém údolí (kolem 7,5 tis. let). V profilu ve Vlčí rokli bylo na základě makrozbytků četně doloženo recentně zde již jen velmi vzácný suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum) a rovněž dnes již se v lokalitě nevyskytující blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris), na bázi profilu pak rákos obecný (Phragmites australis). Naprostá většina rašelinišť je dnes kryta lesem (viz jednotka L9.2) a některé partie jsou částečně odvodněny. Relativně bezlesý charakter mají jen malé plochy ve Vlčí rokli (v blízkosti Adršpašského jezírka je bezlesí uměle udržováno jako pokus o rekonstrukci rašeliništních společenstev). Syntaxonomicky je třeba tato společenstva zhodnotit na základě dalšího studia. V současné druhové skladbě se vedle mechorostů (Sphagnum sp.div, ploník obecný (Polytrichum commune)) uplatňuje hlavně ostřice šedá (Carex canescens) a o. ježatá (C. echinata), popř. o. zobánkatá (C. rostrata) a ojediněle suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium). Podobné porosty jsou vyvinuty i při východním břehu Černého jezírka u osady Skály, kde lze vzhledem ke stabilní hladině vody předpokládat jejich další rozvoj. Štěrbinová vegetace silikátových skal a drolin (S1.2): Do jednotky jsou zařazeny biotopy rostlých skal i větších balvanů. Větší část těchto biotopů je zde v přirozeném stavu kryta lesem, s výjimkou horních partií vysokých skal. Vzhledem ke skutečnosti, že substrátem jsou minerálně velmi chudé kvádrové pískovce, je i druhové složení společenstev cévnatých rostlin velmi chudé. Poměrně často bývá zastoupena kapraď rozložená (Dryopteris dilatata), místy osladič obecný (Polypodium vulgare) nebo bukovník kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris) a bukovinec oslaďičovitý (Phegopteris connectilis). Dále se mohou ve štěrbinách skal vyskytovat vřes obecný (Calluna vulgaris), metlička křivolaká (Avenella flexuosa) aj. Kapradiny osídlují spíše vlhčí, níže položené, relativně zastíněné partie skal. Nejkvalitnější porosty se obvykle nacházejí ve vlhkých roklích. Výrazná jsou společenstva kryptogamů – mechorostů, lišejníků, řas (Dohnal 1954, Zittová-Kurková 1984, Němcová-Pujmanová 1994, Gutzerová 1994). Zastoupení cévnatých rostlin bývá velmi často spíše minoritní, zvláště na suchých, exponovaných stěnách anebo naopak ve stinných soutěskách (např. Sibiř v Teplických skalách). Klimatické podmínky v nejchladnějších soutěskách odpovídají subalpínskému stupni. Jeskyně (S3): Vyskytují se pseudokrasové jeskyně, někdy značně rozsáhlé (zvl. tzv. Teplická jeskyně). Nebyly mapovány, neboť tento podklad má být připraven separátně. Významný je výskyt kořenových stalagmitů (viz např. Kopecký 1998). Subalpínské vysokobylinné nivy (A4.2): Ochuzená společenstva svazu Adenostylion jsou zastoupena v extrémních inverzních polohách Teplického i Adršpašského skalního města. Vzhledem k izolovanému výskytu v poměrně nízké poloze představují jeden z ochranářsky velmi významných fenoménů oblasti. Sýkora et Hadač (1984) uvádějí z území asociaci Chaerophyllo-Cicerbitetum alpini. Existence bezlesí je zde podmíněna mj. hromaděním sněhu a místy snad i velmi malou šíří soutěsek, kde by ani z prostorových důvodů nebyl možný rozvoj souvislejšího stromového patra. Společenstva však podél potoků místy mírně přesahují i do poloh, které byly dříve prokazatelně víceméně obklopené lesem. V současné době je místy rozsah lesa uměle zredukován (prohlídkové okruhy). Názory na otázku primárního bezlesí v některých lokalitách mohou být různé (viz Studnička 1990), viz též poznámku u L9.3. Společenstva jsou vesměs soustředěna do turisticky nejfrekventovanějších oblastí skalních měst (okolí prohlídkových okruhů), takže jejich rozsah je místy zmenšen o plochu cest. Subalpínské kapradinové nivy (A4.3): V území jsou zastoupena společenstva s dominantní papratkou horskou (Athyrium distentifolium), případně papratkou samičí (Athyrium filix-femina), interpretovaná jako ochuzené Adenostyli-Athyrietum alpestris (Sýkora et Hadač 1984), srovnej Studnička (1990). Nejvýraznějším segmentem je patrně porost na Velkém chrámovém náměstí v Teplických skalách. Mezofilní ovsíkové louky (T1.1): Ovsíkové louky jsou zastoupeny na svazích v okrajových částech území (zvl. Janovická Záboř, u Ozvěny v Adršpachu). Porosty mají vesměs sníženou reprezentativnost (přechody k T1.5, T2.3, zřejmě i ovlivnění přísevem – někde snad původně T2.3). Vlhké pcháčové louky (T1.5): Rovněž pcháčové louky jsou v území zastoupeny jen okrajově. Na Janovické Záboři se vyskytují společenstva s hojným pcháčem různolistým (Cirsium heterophyllum), tyto louky jsou vesměs relativně sušší, nepravidelně sečené, dosud v dobrém stavu. V nivě Metuje je zastoupeno Angelico-Cirsietum oleracei, vesměs horší kvality. Podhorské a horské smilkové trávníky (T2.3): Společenstva této jednotky jsou rozšířena na části nepravidelně sečených luk na Janovické Záboři. Jedná se o méně reprezentativní typy s převahou kostřavy červené (Festuca rubra agg.), psinečku obecného (Agrostis capillaris) a třezalky skvrnité (Hypericum maculatum) a pouze roztroušenou smilkou tuhou (Nardus stricta). Původní rozsah těchto biotopů zde mohl být kdysi větší, lze předpokládat, že část porostů zařazených do jednotky T1.1 vznikla v důsledku přísevu vysokých trav a určitého zvýšení trofie. Brusnicová vegetace skal a drolin (T8.3): Jednotka zahrnuje keříčkové porosty při hranách vysokých skal nebo na skalních teráskách, v některých případech vytvářejících poměrně reprezentativní plochy, někdy vyvinutá jen fragmentálně. Zastoupeny jsou zejména borůvka (Vaccinium myrtillus), brusnice brusinka (V. vitis-idaea), vřes obecný (Calluna vulgaris) a lokálně i rojovník bahenní (Ledum palustre) (viz Sýkora et Hadač 1984). Lužní lesy (L2.2): Jednotka je v lokalitě zastoupena většinou jen maloplošnými porosty podél vodních toků a v okolí pramenišť. I přes malou výměru lze vyhlídky porostů považovat za dobré. Pro syntaxonomické zhodnocení není dostatek podkladů. Snímek z Adršpašského skalního města uváděný Studničkou (Studnička 1992) pod jménem Stellario-Alnetum glutinosae spadá zřejmě do okruhu asociace Piceo-Alnetum s druhy rašeliníku (Sphagnum sp.), třtinou chloupkatou (Calamagrostis villosa) a Caltha palustris subsp. minor). Dále lze předpokládat výskyt asociace Arunco silvestris-Alnetum glutinosae s kozlíkem výběžkatým bezolistým (Valeriana sambucifolia) a prvosenkou vyšší (Primula elatior) a na prameništích i Carici remotae-Fraxinetum. Sýkora et Hadač (1984) uvádějí z území i fragment asociace Alnetum incanae (L2.1) na okraji Adršpašského skalního města. Květnaté bučiny (L5.1): Květnaté bučiny jsou zastoupeny pouze minoritně v okrajových částech území, na úživnějších substrátech (horniny jizerského souvrství), v blízkosti skal někdy částečně překrytých balvanitými rozpady kvádrových pískovců. V těchto případech se v porostech mohou vyskytovat i druhy acidofilních bučin, rostoucí zde obvykle na balvanech. Tato společenstva lze řadit do okruhu asociace Festuco altissimae-Fagetum. Viz též Sýkora et Hadač (1984). Dále je v území zastoupeno Dentario enneaphylli-Fagetum. Na jihovýchodním okraji území, které dle současné typologie spadá do bukového vegetačního stupně, je zastoupeno společenstvo inklinující k asociaci Tilio cordatae-Fagetum se svéřepem Benekenovým (Bromus benekenii) a zvonkem kopřivolistým (Campanula trachelium), avšak se zastoupením klenu, a rovněž s výskytem strdivky jednokvěté (Melica uniflora). Porosty mají různou kvalitu, od převážně bukových porostů až po porosty s velkou příměsí, popř. až převahou smrku. Ve smrkobukovém vegetačním stupni se však příměs smrku v přirozené skladbě předpokládá i u květnatých bučin. Lze předpokládat, že v území byla maloplošně zastoupena i společenstva zařaditelná do podsvazu Acerenion (L5.2) – na obohacovaných bázích svahů podél vodotečí, kde se místy uplatňují vysoké byliny, zejména mlečivec alpský (Cicerbita alpina) (viz Studnička 1992). Tato otázka však není uspokojivě dořešena a příslušné fragmenty porostů jsou jako aktuální vegetace prakticky nemapovatelné. Acidofilní bučiny (L5.4): Acidofilní bučiny a jedliny zaujímaly rekonstrukčně podstatnou část území, do dnešní doby se dochovaly jen ojedinělé menší porosty. Jinak byla tato společenstva většinou nahrazena kulturními smrčinami. Po revizi typologické mapy rozsah rekonstruovaného rozsahu jednotky značně vzrostl, zejména na úkor stanovišť borů. V přirozených porostech bylo patrně vysoké zastoupení jedle, dnes již většinou jen místy vtroušené. Sýkora et Hadač (1984) předpokládají, že v území mělo velké zastoupení asociace Vaccinio-Abietetum Oberd. 1957. V jedlobukovém a minoritně zastoupeném bukovém vegetačním stupni se patrně jedná zvláště o subasociaci Luzulo-Fagetum deschampsietosum flexuosae, ve smrkobukovém stupni asi vesměs o ochuzené typy asociace Calamagrostio villosae-Fagetum. Na balvaništích lze předpokládat výskyt asociace Dryopterido dilatatae-Fagetum. Vzhledem k nevelkému a často fragmentálnímu zastoupení bučin je v území citelný nedostatek fytocenologického materiálu (z Adršpašského skalního města uvádí snímek Studnička 1992). Porosty vykazují větší či menší příměs smrku (popř. i břízy), v podstatě zde existuje v území plynulý přechod od převážně bukových porostů přes smíšené porosty buku a smrku až k převážně smrkovým porostům jednotky X9A. Boreokontinentální bory (L8.1): V území jsou zastoupeny smrkové bory asociace Betulo (carpaticae)-Pinetum, porůstající většinou skalnaté nebo balvanité terény s mělkým půdním profilem. Jedná se o jeden z hlavních ochranářsky významných typů vegetace v celé oblasti Broumovska. Stromové patro tvoří borovice lesní (Pinus sylvestris), břízy Betula „petraea“ a b. bělokorá (B. pendula), smrk (Picea abies), přimíšen je místy i jeřáb (Sorbus aucuparia) a vzácně buk lesní (Fagus sylvestris) i jedle bělokorá (Abies alba). V podrostu převažují Ericaceae s brusnicí brusinkou (Vaccinium vitis-idaea), borůvkou V. myrtillus, vřesem obecným (Calluna vulgaris), místy se vyskytuje i rojovník bahenní (Ledum palustre) a velmi vzácně šicha černá (Empetrum nigrum) a mechorosty (Zittová-Kurková 1984, Němcová-Pujmanová 1994). Extrémně suché polohy bývají bohatší na lišejníky, vřes obecný (Calluna vulgaris) a brusnici brusinku (V. vitis-idaea). Bory se zde vyskytují na různých stanovištních typech (typologicky SLT 0Z, 0Y, 0N). Zastoupení borovice bývá proměnlivé. V suchých výslunných polohách (okraje pískovcových plošin, temena skal) tvoří zpravidla dominantu porostů, zatímco na stinnějších a vlhčích skalních stanovištích vzrůstá zastoupení smrku, popř. břízy, vtroušeně se může objevit i jedle a buk. Takovéto porosty lze charakterizovat jako roklinové (smrkové) bory. Snímkový materiál borů viz Sýkora et Hadač (1984) a z širší oblasti Mikyška (1970). Horské třtinové smrčiny (L9.1): Smrčiny této jednotky se v území vyskytují v inverzních polohách roklí, popř. v hlubokých, vlhkých rozsedlinách skal. Porůstají balvanité svahy anebo i plochá dna úzkých roklin. Vzhledem k druhotnému převládnutí smrku v celé lokalitě je stanovení hranic s jednotkou X9A často velmi obtížným problémem. Snímkového materiálu je nedostatek, a proto zatím nelze podat celkové syntanomické zhodnocení. Nejtypičtější porosty na vlhkých balvaništích na dně roklí a na bázích svahů (typologicky SLT 7Y) lze řadit do asociace Anastrepto-Piceetum (viz Sýkora et Hadač 1984, Ekrt 1997). V bylinném patře bývá dominantní borůvka (Vaccinium myrtillus), četně se vyskytují kapraď rozložená (Dryopteris dilatata) nebo k. podobná (D. expansa), na některých lokalitách tvoří celé porosty plavuň pučivá (Lycopodium annotinum). Mechové patro má obvykle vysokou pokryvnost, hojný bývá rašeliník Sphagnum girgensohnii. I když má řada segmentů z fytocenologického hlediska velmi dobrou reprezentativnost, zachovalost bývá snížena, neboť se často jedná o nepůvodní ekotypy smrku a ani věková struktura nebývá optimální. Rašelinné a podmáčené smrčiny (L9.2): Rašelinné a podmáčené smrčiny jsou v území nedostatečně prozkoumány. Studnička (1992) popisuje z Adršpašského skalního města rašelinnou smrčinu asociace Sphagno-Piceetum. V území lze dále předpokládat výskyt asociací Mastigobryo-Piceetum a Equiseto-Piceetum. Rašelinné smrčiny (typologicky SLT 7R, 6R) pokrývají převážnou část rozlohy rašelinišť v území (viz jednotku R2.3), v některých případech jsou více či méně odvodněné a místy s prokazatelně vysazeným smrkem. Do jednotky L9.2B byly řazeny zvláště smrčiny na glejových půdách. Typologicky jde hlavně o SLT 6G – podmáčené smrkové jedliny, v nichž však jedle dnes již zpravidla chybí. Charakter podmáčených smrčin mají většinou i plochy řazené typologicky do SLT 7T (podmáčená chudá jedlová smrčina), i když z hlediska zastoupení nezanedbatelné vrstvy rašeliny mohou být mozaikou L9.2B a L9.2A. Horské papratkové smrčiny (L9.3): Jednotka je zastoupena v inverzních polohách skalních měst, pouze v úzkých pruzích na dně roklí a úzkých údolí (typologicky SLT 7V). Vzhledem k meznímu charakteru výskytu v inverzní poloze a omezeným prostorovým parametrům vykazují tyto biotopy sníženou reprezentativnost - často netypické, ochuzené Athyrio alpestris-Piceetum. Vedle papratky horské (Athyrium distentifolium) se v těchto polohách vyskytují např. mlečivec alpský (Cicerbita alpina), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), místy i podbělice alpská (Homogyne alpina). Papratka horská (Athyrium distentifolium) nemusí být dominantou porostů, popř. může být nahrazen papratkou samičí (A. filix-femina) (subas. athyrietosum filicis-feminae ?). Porosty se často nacházejí podél prohlídkových okruhů, kde jsou místy předmětem různých zásahů. Lze předpokládat, že některé biotopy řazené zde do jednotek A4.2 a A4.3 byly původně jen úzkými enklávami v těchto smrčinách, resp. snad i jejich podrostem. Tyto otázky nejsou zcela vyjasněny. Rašelinné březiny (L10.1): Jednotka byla zaznamenána na rašeliništi ve Vlčí rokli (segment č. 04-31-17/731) jako sukcesní stadium po mladším smrkovém porostu, který začal odumírat následkem zamokření (přirozeně nastupující obnova narušeného vodního režimu). Stromové patro je tvořeno převážně břízami z okruhu Betula pubescens, složení podrostu je obdobné jako u rašelinných smrčin (typologicky SLT 7R). Lesní kultury s nepůvodními dřevinami (X9): Podjednotka X9A s převahou smrku (Picea abies), popř. borovice lesní (Pinus sylvestris) a místy s příměsí modřínu (Larix decidua), pokrývá většinu území lokality, nejčastěji na plochách patřících rekonstrukčně k jednotkám bučin, řidčeji jiných jednotek. V porostech bývá i příměs břízy. Případy, kdy náletová odrostlá bříza výrazně převládá nad jehličnatými výsadbami jsou zde většinou klasifikovány jako podjednotka X9B. Další druhy jehličnanů jsou zastoupeny jen v malé míře: Teplickém skalním městě byla rovněž na místě zvaném „Krakonošova zahrada“ vysazena kleč, částečně již vyřezaná v rámci managementových opatření. V některých porostech se nacházejí i staré stromy borovice vejmutovky (Pinus strobus), která se odtud šíří na blízká stanoviště borů (viz výše). Místy se vyskytuje douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii) (zmlazující ve Vlčí rokli u Stříbrného pramene) a v mladých věkových třídách ojediněle i smrk pichlavý (Picea pungens) a jedle obrovská (Abies grandis). Paseky s podrostem původního lesa (X10): Jednotka zahrnuje holiny s acidofilní vegetací (především metlička křivolaká (Avenella flexuosa), borůvka (Vaccinium myrtillus), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa) a jen slabým zastoupení břízy, jeřábu apod. Vývojem obvykle přecházejí v jednotku X11. Paseky s nitrofilní vegetací (X11): Do této jednotky jsou řazeny holiny s šířící se břízou, jeřábem, maliníkem (Rubus idaeus), ostružiníkem křovitým (R. fruticosus agg.), významnou dominancí hasivky orličí (Pteridium aquilinum) atd. Fytogeografické zařazení: f. obvod: České oreofytikum okres: Teplicko-Adršpašské skály f. obvod: Českomoravské mezofytikum okres: Sudetské mezihoří podokres: Polická kotlina