Doupovské hory

Charakteristika lokality: Území bezprostředně navazuje na hranice vojenského újezdu Hradiště v prostoru mezi Karlovými Vary a Kadaní, jeho osu tvoří řeka Ohře. Součástí území je také východní předhůří Doupovských hor na jih od Kadaně.

Neživá příroda: Geologie: Centrální území je charakteristické neovulkanity, částečně sem ale zasahují také terciérní sedimenty Sokolovské pánve či krystalinikum Krušných hor. Západní část je budována metamorfovanými horninami krystalinika karlovarského plutonu.Geomorfologie: Území je součástí geomorfologického celku Doupovských hor.Reliéf: Západní část území tvoří poměrně vysoko položená třetihorní parovina, s poměrně drsným klimatem, která spojuje Slavkovský les a Doupovské hory. Východní předhůří Doupovských hor - Doupovská pahorkatina - je mírně zvlněná, silně zemědělsky využívaná a nachází se ve výrazném srážkovém stínu.Pedologie: Půdní substráty jsou v oblasti typově velice pestré, dominantním půdním typem jsou však kambizemě eutrofní.Krajinná charakteristika: Jádrem území je průlomové údolí Ohře s přilehlými svahy Doupovských, event. Krušných hor. Strmé svahy údolí, často pokryté sutěmi nebo čedičovými drolinami, porůstají většinou listnaté lesy přirozeného druhového složení - suťové lesy, květnaté bučiny, dubohabřiny nebo bazifilní teplomilné doubravy.

Kvalita a význam: Lokalita tvoří ostrov zachovalých přírodních stanovišť mezi antropicky silně pozměněnými a narušenými územími Sokolovské a Mostecko-chomutovské pánve. Údolí řeky Ohře je významnou migrační cestou, jež umožňuje šíření teplomilných druhů flóry a fauny ze západu na východ, např. hvozdík sivý (Dianthus gratianopolitanus), Leistus montanus, či naopak, pěnice vlašská (Sylvia nisoria), moudivláček lužní (Remiz pendulinus), bělozářka liliovitá (Anthericum liliago). Bučiny na sutěmi pokrytých, strmých a těžko obhospodařovatelných svazích údolí tvoří největší souvislý listnatý lesní porost v severozápadních Čechách. Dnes již opuštěné vysokokmenné ovocné sady s druhově bohatým lučním podrostem jsou dosud významným krajinářským elementem a vhodným biotopem řady ohrožených druhů. Do značné míry unikátní je výskyt tří druhů vzácných plazů v území, užovky stromové (Elaphe longissima), užovky podplamaté (Natrix tessellata), ještěrky zelené (Lacerta viridis). Širší území Humnického vrchu u Kotviny je nejbohatší lokalitou koniklece otevřeného (Pulsatilla patens) v České republice. Významný je i výskyt jalovce obecného (Juniperus communis) v severní části území. V potoce Liboc je pravidelně vysazován losos atlantský (Salmo salar).

Omezení: V lesních partiích dbát v rámci péče těchto obecných zásad: - nešířit geograficky nepůvodní dřeviny -při výchově a obnově přednostně odstraňovat invazní geograficky nepůvodní dřeviny - do lesních porostů vnášet chybějící dřeviny přirozené druhové skladby - klást důraz na přirozenou obnovu porostů a s tím spojené jemnější způsoby hospodaření a dostatečnou ochranu proti zvěři (např. snižování stavu vysoké zvěře) - preferovat členitější prostorovou výstavbu porostů, tu lze docílit pestřejší druhovou skladbou, delší obnovní dobou a vhodnými výchovnými zásahy - při obnovách porostů s vyšším než minimálním zastoupením (podle vyhlášky č.83/1996 Sb.) původních MZD v žádném případě tento podíl nesnižovat. Naopak se doporučuje, aby byl postupně zvyšován až na úroveň přirozeného zastoupení těchto dřevin. Reálné se zdá být cca 50 % navýšení v jednom obnovním cyklu (např. ze současného 20 % zastoupení zvýšit na 30 %). Viz § 31 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích. - neopomíjet úpravu druhové skladby porostů vzniklých živelně v důsledku pěstebního zanedbání (např. čisté jaseniny, čisté habřiny) - při hospodaření v lesích neopomíjet význam mrtvého dřeva v lesním ekosystému. Jeho účast v porostech lze zajistit mimo jiné ponecháním jednotlivých stromů přirozené dřevinné skladby (zejména doupných) na dožití a posléze do úplného rozpadu dřevní hmoty na místě. Mimo les provádět zásahy podle zásad péče o nelesní biotopy (Háková, Klaudisová, Sádlo, 2004). Usměrňovat vodní turistiku na Ohři - regulovat budování tábořišť a kempů. Management koniklece otevřeného: Většinu lokalit není možné ponechat samovolnému vývoji, neboť by zanikla v příliš hustém travním drnu. Optimální způsob hospodaření je buď kosení travních porostů, nebo extenzívní pastva ovcí či koz, případně kombinace obou způsobů. Na plochách, které zarůstají dřevinami, je nutné jejich odstraňování, u rychle zmlazujících dřevin je možné ošetření řezných ploch herbicidem (Roundupem). Za zcela specifických podmínek se také provádí řízené vypalování travních porostů, lokálně se může uplatnit i vyhrabávání biomasy. Na některých lokalitách jsou prováděna další zvláštní opatření k posílení populací - oplocení lokalit, ruční rozvolňování drnu v blízkosti rostlin, vysazování napěstovaných semenáčků aj. Vzhledem k vzácnosti druhu a širšímu spektru vegetačních typů a klimatických podmínek je potřeba stanovit přesný způsob managementu individuálně pro každé území. Management čolka velkého: 1) Lokality typu rybníků a větších vodních nádrží: zajistit dostatečnou plochu litorálu a udržovat šetrné rybí obsádky. 1a) Vzhledem k tomu, že většina území navrhovaných jako EVL jsou člověkem přebudované přirozené mokřady na rybníky, sloužící k chovu ryb, je nezbytné na těchto lokalitách skloubit obhospodařování rybníků s ekologickými nároky čolků. Dravé ryby čolky přímo loví (menší druhy či menší velikostní skupiny dravých ryb loví jejich larvy), bentické ryby poškozují a žerou jejich drobné larvy a rozvracejí potravní bázi dospělců, býložravé ryby (amur) požírají vajíčka umístěná na vodních rostlinách, planktonofágní ryby snižují potravní nabídku především pro larvy, které pak hynou z nedostatku potravy. Poměrně účinnou ochranou pro čolky jsou prosluněné mělčiny rybníků, zarostlé vodní vegetací, kam ryby nepronikají a je zde rozvinut plankton. Důležité je stanovení úměrné a druhově vhodné rybí obsádky. Pokud se jedná o nevyužívané a zchátralé rybníky (částečně prokopaná či propouštějící hráz, nefunkční výpustní zařízení) a jedná se o EVL, je nejlepší neobnovovat rybníky vůbec (záleží ovšem na výši vodního sloupce, stupni zabahnění a dalších faktorech); nutné je individuální posuzování jednotlivých lokalit. Na odbahňovaných rybnících lze obecně doporučit podporu rozvoje litorálu na osluněných místech vodní plochy ponecháním stávajícího litorálu nebo v případě, že litorál vyvinut není jej lze podpořit vytvářením mělčin a pozvolných břehů se sklonem 1:5 a vyšším. 1b) Větší vodní plochy bez výpustních zařízení (především tůně v lomech) jsou bez vědomí orgánů OP zarybňovány. Plevelné drobné rybky, které se dostanou na lokalitu samovolně (např. na peří kachen) většinou příliš nevadí, krajně negativní je však přítomnost okounů nebo alochtonních druhů (např. střevlička východní – Pseudorasbora parva), které se dovedou rychle namnožit. Velmi účinným opatřením v případě, kdy se do jezírka dostanou ryby, je vytvoření mělkého menšího jezírka (jezírek), které je s původním větším spojeno vodou, avšak spojení je přesypáno např. makadamem, aby do malých jezírek nevnikaly ryby. Pokud se do jezírka přesto ryby dostanou (např. potěr), v malém mělkém jezírku (hloubka maximálně do 50 cm) zhynou na kyslíkový deficit (proti nedostatku kyslíku je bohužel velice rezistentní střevlička východní). Na lokalitách, kde se na jaře zvyšuje vodní sloupec natolik, že se drobné tůně spojí s nějakým tokem, rybníkem či jinou nádrží, není dle mého možné zabránit každoroční invazi střevličky. 2a) Management v nezarybněných mělkých tůňkách v opuštěných i funkčních lomech, hlinících a pískovnách. Zde při absenci pravidelné údržby dochází někdy k velmi rychlému růstu vegetace a následnému zazemňování. Podle zkušeností může taková lokalita zaniknout někdy již během několika let, jindy vydrží bez zásahu i čtvrt století vcelku v dobrém stavu. Opět je nutné individuální posouzení. Obecně ohroženější zarůstáním a zazemněním jsou tůně vybudované v nivách eutrofních potoků či na okraji nížinných rybníků s velkým množstvím volných živin (přibližně do 300 m n. m.). Litorální vegetace zde roste velmi rychle a tůně prakticky zanikají už do 5 let od vytvoření. Prodloužení životnosti takových tůní by bylo dosažitelné např. pravidelným kosením okolního porostu alespoň 2x ročně, které by zabránilo “pohlcení” tůně rákosinou, porostem orobince či jiných vysokých bylin. Samozřejmostí je nezasypávat takové tůňky a neznečišťovat je. Pokud se tak má stát v rámci rekultivací, je nutné opět lokalitu individuálně posoudit a vybudovat náhradní lokalitu nebo část lomu vyjmout z rekultivačního plánu. 2b) Pro čolky (především pro malé druhy) je optimální částečné zastínění dřevinami. Napadané listí zhoršuje kyslíkové podmínky (eliminuje ryby) a je zdrojem organické hmoty jako počátku potravního řetězce pro larvy i dospělce. Spadané listí tvoří dobrý úkryt pro larvy i dospělce a zabraňuje rozvinutí vodní makrovegetace (především orobince), která zazemňuje tůňky podstatně rychleji než spadané listí. Vhodné se jeví částečné zastínění jedné větší (ale mělké, maximálně do 1m, lépe do 0,5m) tůně. Při vytvoření soustavy drobných tůní je nejlepší některé zastínit, jiné nechat osluněné, tůňky dlouhodobě monitorovat a podle výsledků management upravovat. 3) Jako optimální management se jeví vytváření nových tůní v povodí toků, blízkosti rybníků, v kamenolomech a lomech jiného typu a na výsypkách. Především na výsypkách se tato činnost dá skloubit s rekultivacemi výsypek na něž je dostatek financí. 4) Zajistit pokud možno pravidelný monitoring stavu s případnou možností promptního managementového zásahu – prohloubení lokality a potlačení rychleji rostoucích litorálních druhů, jako je orobinec, ale i rákos, zblochany a zevary. 5) Změna legislativy s možností ovlivňování rekultivací lomů a pískoven především v souvislosti s vodním režimem, zalesňováním rekultivovaného území atp. Management hnědáska chrastavcového: Pro ochranu druhu je nutný aktivní management, který by se přiblížil formám tradičního extenzivního využívání vlhkých luk. Jsou možné dva přístupy - v případě pastvy je nutno omezit přístup zvířat do částí luk vhodných k rozmnožování, sečení musí být mozaikovité, v časném létě (nejlépe v první dekádě června); v době letu imag. Při sečení musí být ponechávány široké okraje i nesečené pásy či enklávy v lukách, ty z roku na rok střídat. Ideální kosit za jeden až dva roky. Absolutně vyloučeno je kosení v pozdním létě (druhá seč, otava), kdy jsou housenky v hnízdech. Je vhodné sečení provádět dvojetapově (po několika týdnech), v pruzích; nechávat široké okraje. Kosené louky mohou být na podzim velmi mírně přepaseny (1-2 krávy na hektar), což zajistí narušování drnu. Na menších lokalitách by se sečení mělo přímo vyhýbat rostlinám s hnízdy. V případě malých lokalit je nutná detailní péče a rozbor situace. V budoucnu je vhodné uvažovat o rozšíření ploch s podobným managementem, které by zabezpečily komunikaci mezi populacemi (předběžně je nutno podobný způsob obhospodařovávání provádět i na okolních lukách). Komplexní řešení managementu bude obsaženo v připravovaném záchranném programu tohoto druhu. Obnova lokalit v okolí by měla zahrnovat přechod z dvousečného režimu na režim jednosečný, popř.: zaslepení melioračních kanálů, ukončení hnojení a výsadbu pásů keřů v rozsáhlejších loukách. Management kuňky ohnivé: 1) Lokality typu rybníků a větších vodních nádrží: zajistit dostatečnou plochu mělčin a litorálu a udržovat šetrné rybí obsádky. 1a) Vzhledem k tomu, že většina území navrhovaných jako EVL jsou člověkem přebudované přirozené mokřady na rybníky, sloužící k chovu ryb, je nezbytné na těchto lokalitách skloubit obhospodařování rybníků s ekologickými nároky kuněk. Dravé ryby pulce přímo loví, bentické ryby poškozují a žerou líhnoucí se a drobné pulce, býložravé ryby (amur) požírají vajíčka umístěná na vodních rostlinách, planktonofágní ryby snižují potravní nabídku především pro dospělce, u nichž převažují v potravním spektru komáří a pakomáří larvy. Poměrně účinnou ochranou pro kuňky je vytváření (nebo ponechání) prosluněných mělčin rybníků, zarostlých vodní vegetací, kam ryby zpravidla nepronikají. Důležité je stanovení úměrné a druhově vhodné rybí obsádky. Pokud se jedná o nevyužívané a zchátralé rybníky (částečně prokopaná či propouštějící hráz, nefunkční výpustní zařízení) a jedná se o EVL, je nejlepší neobnovovat rybníky vůbec (záleží ovšem na výši vodního sloupce, stupni zabahnění a dalších faktorech); nutné je před zásahem individuální posuzování jednotlivých lokalit. 1b) Větší vodní plochy bez výpustních zařízení (především tůně v lomech) jsou bez vědomí orgánů OP zarybňovány. Plevelné drobné rybky, které se dostanou na lokalitu samovolně (např. na peří kachen) většinou příliš nevadí, krajně negativní je především přítomnost okounů. Velmi účinným opatřením v případě, kdy se do jezírka dostanou ryby, je vytvoření mělkého menšího jezírka (jezírek), které je s větším spojeno vodou, avšak spojení je přesypáno např. štěrkem či hrubším kamenem, aby do malých jezírek nevnikaly ryby. Pokud se do jezírka přesto ryby dostanou (např. potěr), v malém mělkém jezírku (hloubka maximálně do 50 cm) vymrznou samy nebo zhynou na kyslíkový deficit. 2a) Management v nezarybněných mělkých tůňkách v opuštěných i funkčních lomech, hlinících a pískovnách. Zde při absenci pravidelné údržby dochází někdy k velmi rychlému růstu vegetace a následnému zazemňování. Podle zkušeností může taková lokalita zaniknout někdy již během několika let, jindy vydrží bez zásahu i čtvrt století vcelku v dobrém stavu. Opět je nutné individuální posouzení. Obecně ohroženější zarůstáním a zazemněním jsou tůně vybudované v nivách eutrofních potoků či na okraji nížinných rybníků s velkým množstvím volných živin (přibližně do 300 m n. m.). Litorální vegetace zde roste velmi rychle a tůně prakticky zanikají už do 5 let od vytvoření. Prodloužení životnosti takových tůní by bylo dosažitelné např. pravidelným kosením okolního porostu alespoň 2x ročně, které by zabránilo “pohlcení” tůně rákosinou, porostem orobince či jiných vysokých bylin. Samozřejmostí je nezasypávat takové tůňky a neznečišťovat je. Pokud se tak má stát v rámci rekultivací (např. lomů), je nutné opět lokalitu individuálně posoudit a vybudovat náhradní lokalitu nebo část lomu vyjmout z rekultivačního plánu. 2b) Optimální je částečné zastínění dřevinami. Napadané listí zhoršuje kyslíkové podmínky (eliminuje ryby) a je zdrojem organické hmoty jako počátku potravního řetězce pro dospělce (rozvoj komářích larev jako hlavní potravy dospělců). Spadané listí tvoří dobrý úkryt pro larvy i dospělce a zabraňuje rozvinutí vodní makrovegetace (především orobince), která zazemňuje tůňky podstatně rychleji než spadané listí. Vhodné se jeví částečné zastínění jedné větší (ale mělké, maximálně do 1m, lépe do 0,5 m) tůně. Při vytvoření soustavy drobných tůní je nejlepší některé zastínit, jiné nechat osvětlené, tůňky dlouhodobě monitorovat a podle výsledků management upravovat. Při částečném zastínění lokalit je velice potřebný každoroční management a pružné reakce na kolísání stavů. 3) Specifiky některých činných lomů je obnažení spodní vody, která je odčerpávána. Je nutné zajistit odčerpávání vody i v opuštěných lomech, případně finančně dotovat málo výdělečné lomy za tímto účelem. V každém případě je prospěšné udržovat činnost lomů s veškerým režimem co nejdéle. 4) Jako optimální management je vytváření nových tůní v povodí toků, blízkosti rybníků, v kamenolomech a lomech jiného typu. 5) Zajistit pokud možno pravidelný monitoring stavu s případnou možností promptního managementového zásahu – prohloubení lokality a potlačení rychleji rostoucích litorálních druhů, jako je orobinec, ale i rákos, zblochany a zevary. 6) Možnosti ovlivňování rekultivací lomů především v souvislosti s vodním režimem, zalesňováním rekultivovaného území atp. 7) V okolí rozmnožovacích lokalit je vhodná extenzivní pastva dobytka, méně vhodné je kosení luk (sekačky ničí obojživelníky a jejich potravu – hmyz). Zcela nevhodné je ošetřování okolí rozmnožovací nádrže biocidy. 8) Pravidelná kontrola stupně sukcese rozmnožovacích lokalit a okolního terénu specialistou na obojživelníky. 9) Možnosti posuzování plánů rekonstrukcí a odbahňování rybníků. 10) Pokud je nezbytné prohloubení koryta vodoteče, je nutno posoudit stav hladiny a její pokles na předmětné lokalitě. Pokud dojde k poklesu hladiny, je nutné prohloubit i EVL. 11) Regulace černé zvěře. 12) Péče o lokality (jedná se především o lokality napájené dešťovou vodou) v suchých letech spojené s doplňováním vody např. cisternou. Tento faktor je důležitý především z hlediska sukcese biotopu, jednorázová i celosezónní vyschnutí lokální populace přežije, avšak sukcese probíhá po vyschnutí rychleji. 13) Důkladně zvažovat veškeré protipovodňové úpravy vodotečí. Pokud takové počínání ohrozí SCI je nutno navrhnout kompenzační opatření a důsledně dbát na jejich realizaci. 14) Důkladně zvažovat výstavby malých vodních děl, které by mohly snížit průtočnost vodního toku. Management lososa obecného: Výskyt lososa obecného v České republice zůstává závislým na probíhajícím repatriačním programu a vysazování dostatečného počtu juvenilních jedinců. Počet vysazovaných ryb nesmí být vyšší než je skutečná kapacita biotopu pro druh, aby nedošlo ke zbytečně vysoké mortalitě nejmladších exemplářů. V plánu je pokračovat v každoročním dovozu 350 000 jiker, jež budou líhnuty v ČR. Zvláštní pozornost bude věnována odchovu jiker a plůdku před vysazením na lokalitu z důvodu zafixování mateřské lokality, tzn. výzkumu, zda je nutné odchovávat jikry a plůdek přímo na toku nebo dostačuje pouze přítok v povodí. Na základě poznatků bude potom možné navrhnout opatření optimalizující umělé vysazování na jednotlivé lokality a doplnit je výstavbou potřebného počtu moderních odchovných zařízení, jejichž provozovatelem bude Český rybářský svaz. Snahou repatriačního programu lososa obecného do českých řek je však docílení přirozeného rozmnožování. Je nutné dodržovat rybářské obhospodařování toků s výskytem strdlic blízké přirozenému stavu a podřízené ochraně lososa na úkor vysazování nižšího počtu ostatních ryb, především pstruha obecného. Je zapotřebí zprůchodnit toky výstavbou rybích přechodů až k trdlištím. Sledován musí být zdravotní stav populací důkladným veterinárním a parazitologickým vyšetřením. Management netopýra černého: Zimoviště v podzemních prostorech. V případě častého vstupu nepovolaných osob je vhodné zabezpečit vchod (případně více vchodů) do podzemního prostoru, a to jak z důvodu ochrany netopýrů před nežádoucím rušením, tak z hlediska bezpečnosti lidí. Přitom je třeba dodržet následující pravidla: • veškeré stavební práce budou prováděny mimo období výskytu netopýrů, tj. od začátku dubna do konce října • vchod bude osazen mříží o vhodné velikost otvorů (40x12 cm, přičemž delší je vodorovný rozměr). Mříž by měla mít uzamykatelná dvířka, aby bylo možné podzemní prostory navštěvovat (kvůli nezbytným technickým zásahům uvnitř a také kvůli sčítání zimujících netopýrů). Lesní stanoviště (letní úkryty a loviště): Dlouhodobá péče o lesní biotop. Nabídka úkrytů pro netopýry: • zajistit dlouhodobou nabídku potenciálních úkrytů v hustotě 7-10 stromů se štěrbinami na hektar zralého porostu (příslušné stromy je třeba označit): • 1. stupeň: ponechat síť stromů, které již mají uvolněnou kůru a trhliny ve kmenech (vzdálenosti mezi takovými skupinami stromů by neměly být větší než 1000 m), v listnatých porostech je vhodné zanechat jednotlivé stromy jako výstavky • 2. stupeň: vytvořit síť nástupců těchto stromů (starší stromy s potenciálem k tvorbě štěrbin a dutin) • 3. stupeň: monokultury jehličnanů postupně nahrazovat smíšenými porosty původních druhů dřevin, typických pro danou oblast, doba obmýtí by ve vybraných porostech měla být co nejvíc pozdržena tj. prodloužena na míru, která bude přijatelná pro zúčastněné strany • vyznačit a chránit stromy se známými úkryty netopýrů Podpora potravních stanovišť: • vytvářet menší paseky a světliny (méně než 1 ha), provádět skupinovou těžbu stromů • zachovávat staré stromy (zvláště duby) a prosvětlit jejich okolí, aby se zvýšila početnost hmyzu • podpora zakládání menších vodních ploch v lesních porostech jako vhodných míst pro shromažďování hmyzu. Management netopýra velkého: Zimoviště v podzemních prostorech: V případě častého vstupu nepovolaných osob je vhodné zabezpečit vchod (případně více vchodů) do podzemního prostoru, a to jak z důvodu ochrany netopýrů před nežádoucím rušením, tak z hlediska bezpečnosti lidí. Přitom je třeba dodržet následující pravidla: • veškeré stavební práce budou prováděny mimo období výskytu netopýrů, tj. od začátku dubna do konce října • vchod bude osazen mříží o vhodné velikost otvorů (40x12 cm, přičemž delší je vodorovný rozměr). Mříž by měla mít uzamykatelná dvířka, aby bylo možné podzemní prostory navštěvovat (kvůli nezbytným technickým zásahům uvnitř a také kvůli sčítání zimujících netopýrů). Letní kolonie na půdách budov: Pokud jsou krovy a střešní krytina relativně zachovalé, je lepší ponechat lokalitu pokud možno bez zásahu (současný stav netopýrům vyhovuje). V případě, že je oprava střechy z technických důvodů nezbytná, je nutno dodržet následující zásady: • veškeré stavební i úklidové práce budou prováděny mimo období výskytu netopýrů, tj. od začátku září do poloviny dubna • budou zachovány otvory, kterými netopýři do úkrytu vletují • bude použit stejný typ střešní krytiny, aby nedošlo ke změně mikroklimatu • nebude změněn charakter půdního prostoru (nebudou budována nová střešní okna, půdní vestavba apod.) • nebudou použity přípravky na ochranu dřeva, které jsou toxické pro netopýry Pokud je třeba zajistit půdu proti pronikání ferálních holubů, lze do otvorů umístit latě či zahnuté pletivo, které umožní, aby půda byla nadále využívána netopýry. Trus, který se hromadí pod kolonií, je lépe odklízet každoročně (jednou z možností je položit na podlahu velkou igelitovou folii a na podzim z ní trus vysypat). Specifika managementu na dílčích lokalitách s výskytem kuňky obecné a čolka velkého: Nová Ves – mokřad J od obce: Zachovat stávající stav, popř. v suchých letech operativně zabezpečovat přísun vody do mokřadu – např. cisternou (možnost vysychání). Červený rybník: Zrušit intenzivní chov ryb. Velký Rohozec: Udržovat šetrné rybí obsádky (stanovení úměrné a druhově vhodné rybí obsádky) a zachovat stávající litorální vegetaci. Zamezit užívání postřiků a omezit intenzivní krmení ryb. Management zmíněných druhů je nutné preferovat před managementem přírodních stanovišť.

Péče: Údolí Ohře je význačnou dopravní tepnou, s předpokládaným dalším rozvojem regionu podkrušnohorských pánví poroste i (dopravní) zatížení území. Zvyšující se turistický tlak na území je (na rozdíl od předcházejícího) problémem poměrně dobře řešitelným. Absence obhospodařování na některých místech vede k expanzi křovin a konkurenčně zdatných bylin.