Charakteristika lokality:
Centrum rozsáhlého lesního komplexu ve střední části Novohradských hor, 2,5 až 5 km východně od obce Pohorská Ves a 15 km jihozápadně od Nových Hradů.
Neživá příroda:
Základní charakteristika: Komplex smíšených květnatých a acidofilních bučin s reprezentativními ukázkami přírodních a přírodě blízkých porostů (ve smyslu vyhlášky č. 64/2011 Sb.), se zastoupením typických podmáčených smrčin a s početným souborem maloplošných lesních pramenišť. Na přirozené lesní porosty, zejména věkově a prostorově diferencovaná starší stadia, je vázána druhově pestrá avifauna a charakteristická a významná fauna bezobratlých, výjimečné je i zastoupení mechorostů, lišejníků nebo hub.
Geologie: Území je součástí centrálního moldanubického plutonu, který je zde převážně tvořen středně zrnitou porfyrickou biotitickou žulou weinsberského typu, ve vrcholových částech s drobnými intruzemi drobnozrnné biotitické žuly a žilného křemene. Nivy potoků jsou vyplněny deluviofluviálními hlinitopísčitými sedimenty, na mírných svazích jsou vyvinuty hlinitokamenité až balvanité deluviální svahové sedimenty, v nichž pramení četná prameniště.
Geomorfologie: Lokalita se nachází ve střední části poměrně členité Žofínské hornatiny (součást Novohradských hor).
Reliéf: Morfologicky poměrně výrazný hřbet Pivonických skal (933 m n. m.), Smrčiny (910 m n. m.) a Stříbrného vrchu (936 m n. m.) směru SZ-JV, členěný příčnými zaříznutými údolíčky převážně k severovýchodu stékajících levostranných přítoků Tisového potoka a Černé. Na hlavních vrcholech a hřbetu a na několika vedlejších hřbítcích jsou vyvinuty nízké mrazové sruby až tory, s navazujícími rozvlečenými balvanitými sutěmi v podvrcholových polohách. Celkové výškové rozpětí lokality: 735-936 m n. m.
Pedologie: Půdním pokryvem je převážně kambizem kyselá s přechody ke kambizemi dystrické, případně podzolu kambizemnímu na hřbetech a vrcholech a ke gleji organozemnímu až organozemi v nivách potoků a na prameništích.
Krajinná charakteristika: Mohutný zalesněný hřbet v převážně lesnaté střední části Novohradských hor, jež však pohledově přesto zaniká mezi o něco vyššími hřbety ležícími severně (Jelení hřbet, 960 m n. m.) i jižně (Myslivna, 1040 m n. m.). V lesnatém komplexu existují pouze dvě větší bezlesé enklávy - luční enkláva pod osadou Žofín v údolí Tisového potoka a Černé a enkláva tzv. Jitronických luk a Huťského rybníka na jižním okraji lokality. V pohledu od osady Žofín se vizuálně silně uplatňuje masiv Pivonických skal a Smrčiny s porosty přirozených bučin. Louky se využívají velmi extenzivně, v poslední době prakticky zůstávají bez využití, v lesních porostech mimo NPR Žofínský prales se hospodaří s maximálním využitím přirozené obnovy (genová základna).
Kvalita a význam:
Porosty květnatých bučin, acidofilních bučin a podmáčených smrčin jsou navzdory přírodním disturbancím posledních let (bořivé větry) nejlépe vyvinuté a zachované v rámci NPR Žofínský prales (cca 80 ha). Také mimo chráněné území se však dochovaly poměrně souvislé a kvalitní porosty, které jako celek představují jeden z nejcennějších komplexů přirozených bučin v Jihočeském kraji. Porosty pralesa mají z hlediska zachovalosti a vědecké hodnoty (chráněné od r. 1838) význam nejméně středoevropský. Zachovalost kyselých a květnatých bučin mimo prales je snížena v důsledku postupného těžebního rozpracovávání mýtních kmenovin a šíření některých expanzivních či invazních druhů (Calamagrostis epigejos, Digitalis purpurea) do příliš prosvětlených porostů a na paseky. Podmáčené smrčiny jsou soustředěny v pramenné oblasti Tisového potoka a v okolí některých jeho přítoků. Nejkvalitnější porosty se opět nacházejí v Žofínském pralese (SZ část), mimo NPR se zachovaly jen kulturní stejnověké porosty v minulosti uměle založené. Na rozdíl od bučin byly v důsledku nižší statické stability podmáčené smrčiny významně zasaženy větrnými smrštěmi (ničivé orkány v letech 2007 a 2008) a následnou kůrovcovou gradací. Podstatná část porostů se rozpadla a vzhledem k následným hospodářským opatřením se zde v současnosti na řadě míst nacházejí paseky s mladými smrkovými kulturami. V minulosti byla stanoviště podmáčených smrčin mimo prales také částečně odvodněna. Fragmenty rašelinných smrčin (vyvinuté pouze v pralese) jsou v této poloze uprostřed zonálního smíšeného lesa poměrně unikátním jevem. Velmi charakteristicky jsou vyvinuta společenstva plošných lesních pramenišť (helokrénů), zřejmě nejlépe v rámci jihočeského regionu. V NPR Žofínský prales byl v roce 2004 na několika desítkách stromů (především Fagus sylvatica, Acer pseudoplatanus) nalezen dvouhrotec zelený (Dicranum viride). Velikost dosud zjištěné populace je cca 18 dm2, ale lze předpokládat že skutečný výskyt bude mnohem větší.
Omezení:
L5.1, L5.4: Při obnově preferovat maloplošnou clonnou seč s maximálním využitím přirozené obnovy buku (případně jedle), okrajové části při přípravných sečích však příliš neprosvětlovat (expanze třtiny). Při obnově zachovat určitý minimální podíl vybraných starých stromů, významných z hlediska entomologického a ornitologického až do stadia úplného rozpadu. Přirozenou obnovu doplňovat dle potřeby dosadbou jedle a minimálním podílem javoru klenu. Obmýtí 130-140 let, obnovní doba 30-40 let. Porosty v současné národní přírodní rezervaci a některé přirozené a věkově diferencované porosty i mimo ni (např. na svazích Stříbrného vrchu) ponechat dlouhodobě přirozenému vývoji. L9.2B: Při obnově preferovat podrostní způsob s dlouhou obnovní dobou (obmýtí 110-120 let, obnovní doba 40-50 let), v hloučcích, skupinách, případně pruhových násečích, s přirozenou obnovou smrku. Při dosadbách doplňovat malé procento jedle a případně i javoru klenu. Při výchově udržovat volný stupňovitý zápoj s hluboko zavětvenými korunami. Porosty v současné národní přírodní rezervaci ponechat dlouhodobě bez zásahu přirozenému vývoji. Dvouhrotec zelený: Je nutné zachovat stávající ochranný režim a bezzásahový lesnický režim a neodklízení mrtvé dřevní hmoty.
Péče:
Porosty v rámci NPR nejsou v současné době ničím ohroženy. Přirozený vývoj pralesního porostu je zabezpečen mimo jiné i oplocením proti nežádoucímu tlaku jelení zvěře na přirozené zmlazení. Bučiny mimo chráněné území jsou částečně ohroženy těžebním rozpracováním a invazí třtiny křovištní (Calamagrostis epigejos) do bylinného patra. I při určitém tlaku jelení zvěře přirozené zmlazení buku poměrně úspěšně odrůstá. Podmáčené smrčiny jsou mimo NPR na části plochy negativně ovlivněny povrchovým odvodněním, i když druhové složení zůstává víceméně stejné. Dosud zjištěná populace mechu dvouhrotce zeleného (Dicranum viride) v Žofínském pralese je jednoznačně stabilní a dostatečně velká na to, aby byla považována za významnou a patrně i zdrojovou pro okolí. Druh zde roste na většině stromů v poměrně malých porostech, avšak to se zdá být v našich podmínkách jeho poměrně běžnou charakteristikou.
