Šumava

Druhově bohaté smilkové louky na silikátových podložích v horských oblastech (a v kontinentální Evropě v podhorských oblastech); aktivní vrchoviště; lesy svazu Tilio-Acerion na svazích, sutích a v roklích; rašelinný les; smíšené jasanovo-olšové lužní lesy temperátní a boreální Evropy; lokalita hořečku mnohotvarého českého a střevlíka Ménétriésova; oligotrofní až mezotrofní stojaté vody nížinného až subalpínského stupně kontinentální a alpínské oblasti a horských poloh a jiných oblastí, s vegetací tříd Littorelletea uniflorae nebo Isoëto-Nanojuncetea; přirozené eutrofní vodní nádrže s vegetací typu Magnopotamion nebo Hydrocharition; přirozená dystrofní jezera a tůně; nížinné až horské vodní toky s vegetací svazů Ranunculion fluitantis a Callitricho-Batrachion; evropská suchá vřesoviště; formace jalovce obecného na vřesovištích nebo vápnitých trávnících; bezkolencové louky na vápnitých, rašelinných nebo hlinito-jílovitých půdách; vlhkomilná vysokobylinná lemová společenstva nížin a horského až alpínského stupně; extenzivní sečené louky nížin až podhůří; horské sečené louky; degradovaná vrchoviště (ještě schopná přirozené obnovy); přechodová rašeliniště a třasoviště; chasmofytická vegetace silikátových skalnatých svahů; bučiny asociace Luzulo-Fagetum a Asperulo-Fagetum; acidofilní smrčiny; lokalita mihule potoční, netopýra velkého, perlorodky říční, rysa ostrovida, srpnatky fermežové, šikouška zeleného, vranky obecné, vrápence malého, vydry říční

Kvalita a význam: Dnešní podoba Šumavy je mnohoúrovňovou mozaikou biotopů přírodních nebo různou měrou ovlivněných činností člověka, která vytváří zcela ojedinělý celek s mimořádným významem nejen v rámci České republiky. Ve všech typech biotopů se vyskytuje celá řada vzácných a chráněných druhů rostlin a živočichů a samotná stanoviště mají vysokou přírodní hodnotu. Cenné jsou zejména dochované komplexy rašeliništních a mokřadních biotopů, pralesovité porosty i druhově bohaté porosty sekundárního bezlesí. Celé území je areálem výskytu rysa ostrovida (Lynx lynx), lokálně je evidován výskyt dalších významných evropsky druhů živočichů, většinou s poměrně důležitým podílem jejich populací v rámci ČR, a to vydra říční (Lutra lutra), netopýr velký (Myotis myotis), vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), vranka obecná (Cottus gobio), mihule potoční (Lampetra planeri), perlorodka říční (Margaritifera margaritifera), střevlík Ménetriesův (Carabus menetriesi pacholei) a rostlin hořeček mnohotvarý český (Gentianella bohemica), s dvěma menšími, ale vcelku stabilními populacemi. Lokalita srpnatky fermežové (Drepanocladus (Hamatocaulis) vernicosus) u Křemelné v blízkosti bývalé obce Zhůři je regionálně velice významná. Významný výskyt mechu z přílohy II Směrnice o stanovištích Buxbaumia viridis (šikoušek zelený).

Charakteristika lokality: Na Šumavě se vyskytují čtyři typy zonální vegetace - acidofilní doubravy, květnaté bučiny, acidofilní horské bučiny a klimatické smrčiny. Porosty acidofilních doubrav sv. Genisto germanicae-Quercion se však do dnešní doby víceméně nedochovaly, zbytky původních porostů lze najít pouze v okrajových partiích území. V nadmořských výškách 600-1100 m zejména na JV území se dochovala řada porostů květnatých bučin a jedlin sv. Fagion, podsv. Eu-Fagenion, Galio-Abietenion, as. Dentario enneaphylli-Fagetum, Festuco altissimae-Fagetum a Abietetum hercynicum. Porosty acidofilních horských bučin sv. Luzulo-Fagion, as. převážně Calamagrostio villosae-Fagetum, se vyvinuly na přechodu mezi květnatými bučinami a klimaxovými smrčinami v nadmořských výškách 1000-1300 m. Klimaxové smrčiny sv. Piceion excelsae jsou vázány pouze na nejvyšší vrcholové a hřebenové partie v polohách většinou nad 1200 m n. m., jen na severních svazích sestupují do nadmořské výšky 1150 m. Převážná část těchto porostů náleží široké as. Calamagrostio villosae-Piceetum, na lokálně příznivějších stanovištích (např. v jezerních karech) se vyvinuly vysokobylinné kapradinové smrčiny as. Athyrio alpestris-Piceetum z rámce sv. Athyrio alpestris-Piceion. Na zazeměných sutích nebo v zaříznutých roklinách se vyvinula azonální společenstva suťových a roklinových lesů sv. Tilio-Acerion, as. Mercuriali-Fraxinetum, velmi vzácně i as. Lunario-Aceretum. Malé plochy skalních ostrožen a kamenných moří porůstají reliktní bory a borové březiny sv. Dicrano-Pinion, as. Betulo carpaticae-Pinetum a as. Dicrano-Pinetum. Na podmáčených stanovištích, jako doprovod většiny potoků a pramenišť v zalesněných oblastech, se v nadmořských výškách nad 600 m vyvinuly podmáčené smrčiny a jedliny, které shrnuje široká as. Mastigobryo-Piceetum, resp. v nižších polohách Equiseto-Piceetum. Na kontaktech údolních vrchovišť se místy dochovaly velmi přirozené rašelinné březiny as. Betuletum pubescentis, na obvodu mnohých vrchovišť jsou vyvinuty zakrslé řídké rašelinné smrčiny (as. Sphagno-Piceetum). Spolu s podmáčenými smrčinami, údolními luhy as. Alnetum incanae a rašelinným lučním bezlesím, tvoří tyto porosty v kotlině horního a středního toku Křemelné jedinečnou vegetační mozaiku. Ve Vltavském luhu k nim přistupují také společenstva bažinných vrbin sv. Salicion cinereae, as. Salicetum pentandro-auritae. Vzácně jsou v nejjižnější části vltavského luhu vytvořeny i podmáčené smrkové olšiny as. Piceo-Alnetum. Jedná se o zvláštní typ údolních olšin (sv. Alnion incanae, posv. Alnenion glutinoso-incanae). Pro Šumavu typická společenstva rašelinišť jsou (zejména ve Vltavské kotlině) zastoupena subkontinentálními blatkovými (as. Pino rotundatae-Sphagnetum) a rašelinnými bory (as. Vaccinio uliginosi-Pinetum) a otevřenými rašeliništními společenstvy svazů Sphagnion medii, Oxycocco-Empetrion hermaphroditi a Leuko-Scheuchzerion. V komplexu náhorních vrchovišť Šumavských plání jsou vyvinuta společenstva rašelinné kleče (Pinus × pseudopumilio) řazená k široké as. Pino rotundatae-Sphagnetum. V nich jsou hojné volné plochy a místy také rašelinná jezírka s vegetační mozaikou společenstev sv. Sphagnion medii (as. Andromedo polifoliae-Sphagnetum magellanici, Eriophoro vaginati-Sphagnetum recurvi), boreálních typů bultových společenstev sv. Oxycocco-Empetrion hermaphroditi (as. Empetro hermephroditi-Sphagnetum fusci), fragmentů oceanicky laděných fytocenóz sv. Oxycocco-Ericion (porosty blízké as. Scirpo austriaci-Sphagnetum papillosi) a rašelinotvorné vegetace šlenků sv. Leuko-Scheuchzerion s několika vylišenými asociacemi, z nichž nejcennější je as. Scheuchzerio-Sphagnetum cuspidati. Na místech, kde se v minulosti těžila rašelina (ruční těžbou - borkováním) jsou zastoupena společenstva degradovaných vrchovišť. Dále se v EVL nalézá vegetace rašelinných tůněk svazu Sphagno-Utricularion. Na minerotrofních rašeliništích (slatiništích) jsou vyvinuta společenstva sv. Caricion fuscae, as. Willemetio-Caricetum paniceae, vzácně i as. Caricetum goodenowii. Na bazicky bohatších podkladech byly ve vyšším Předšumaví a nižší Šumavě hojně roztroušené fytocenózy z rámce sv. Caricion davallianae, které však prakticky zanikly. Byly zastoupeny as. Valeriano dioicae-Caricetum davallianae. Na tuto asociaci navazují sukcesně pokročilejší stádia vegetace velmi podobného floristického složení z okruhu sv. Sphagno warnstorfiani-Tomenthypnion řazené k as. Sphagno warnstorfiani-Eriophoretum latifolii. Dnešní výskyt těchto společenstev je rovněž silně redukován. Vegetace sv. Caricion demissae, vyskytující se jen v maloplošných fragmentech v rámci širšího vegetačního komplexu kyselých lučních rašelinišť, je zastoupena as. Chrysohypno-Trichophoretum alpini a Amblystegio stellati-Caricetum paniceae. Oligotrofní rašeliništní fytocenózy řádu Scheuchzerietalia palustris jsou zastoupeny kyselými ostřicovými porosty silně zvodnělých stanovišť z rámce sv. Sphagno recurvi-Caricion canescentis. Nejběžnějším společenstvem je as. Carici rostratae-Sphagnetum apiculati z laggů vrchovišť, lučních prameništních systémů a okrajů oligotrofních vodních ploch. V mrtvých, pomalu zazemňovaných říčních ramenech v nivě horní Vltavy, jsou vyvinuta společenstva vzplývavých a ponořených rostlin mělkých tekoucích vod sv. Batrachion fluitantis s dosud relativně hojným druhem Myriophyllum alterniflorum (as. Myriophylletum alterniflori). Ve slepých oligotrofních říčních ramenech se dochovaly zbytky vzácného společenstva as. Nupharetum pumili. Složitou vegetační mozaiku Vltavské kotliny dokreslují vysokostébelné bažinné i krátkostébelné ostřicové porosty sv. Caricion gracilis a Caricion rostratae, poříční rákosiny sv. Phalaridion arundinacea, as. Caricetum buekii a vzácně as. Chaerophyllo-Phalaridetum arundinaceae a vysokobylinné nivní louky, pobřežní a bažinné vysokobylinné porosty sv. Sparganio-Glycerion fluitantis a Oenanthion aquaticae. Antropogenně podmíněnou a velmi hodnotnou složku šumavské přírody představují luční společenstva. Podél vodních toků i v mírných svahových polohách nižší až střední Šumavy zůstaly v menších fragmentech dochovány přirozené podmáčené a hydrofilní vysokobylinné nivní louky sv. Molinion a zejména Calthion, které většinou bezprostředně navazují na prameništní systémy. Z rámce podsvazu Calthenion, který sdružuje původně dvousečné louky střídavě mokrých stanovišť, se nejčastěji vyskytují porosty s výraznou dominancí jednoho druhu, např. skřípiny lesní (Scirpus sylvaticus) v as. Scirpetum sylvatici nebo hadího kořene většího (Bistorta major) a pcháče bahenního (Cirsium palustre) v as. Polygono-Cirsietum palustris. V podobných porostech as. Angelico-Cirsietum palustris, která je častější v severozápadní části Šumavy, se více uplatňuje děhel lesní (Angelica sylvestris). Občas kosené vysokobylinné porosty, jejichž dominantou je vždy tužebník jilmový sdružuje podsvaz Filipendulenion. Nejrozšířenějším společenstvem podsvazu jsou na Šumavě porosty as. Lysimachio vulgaris-Filipenduletum. V aluviích řek a potoků se střídavě vyskytuje as. Chaerophyllo hirsuti-Filipenduletum a na okrajích svahových pramenišť také as. Cirsio heterophylli-Filipenduletum. Dalším typem přirozených šumavských luk jsou mezofilní psinečkové, trojštětové a rdesnové horské louky řazené do rámce svazu Polygono-Trisetion. Spíše jen okrajově se v nižších polohách Šumavy vyskytují mezofilní luční společenstva svazů Arrhenatherion (as. Poo-Trisetetum), Alopecurion pratensis (as. Agropyro-Alopecuretum a Sanguisorbo-Deschampsietum cespitosae) a pastviny sv. Cynosurion (as. Festuco-Cynosuretum). Charakteristickou mezofilní travinnou formací jsou krátkostébelné pastviny nižších a středních poloh Šumavy sv. Violion caninae. Tato společenstva mezických až subxerických stanovišť jsou na Šumavě zastoupena asociacemi Hyperico-Polygaletum, Gymnadenio-Nardetum a jen v nižších polohách as. Thymo-Festucetum ovinae. Část společenstev, zejména ve vyšších polohách, je však vázána i na kontaktní zóny pramenišť a rašelinišť. Tyto většinou maloplošné porosty druhotně podmáčených smilkových luk jsou řazeny ke sv. Nardo-Juncion squarrosi (as. Nardo-Juncetum squarrosi) a tvoří přechod mezi společenstvy svazů Violion caninae a Caricion fuscae. Unikátní travinnou formací vysoké Šumavy jsou smilkové pastviny sv. Nardion, velmi přirozeného téměř subalpinského charakteru. Velmi osobitou vegetační formací jsou vřesovištní pastviny a kamenitá lada sv. Genistion. Nejběžnější fytocenózou je as. Calluno-Vaccinietum, ale pro Šumavu je zvlášť typická a dosud hojná as. Arnico montanae-Callunetum. Velmi významný a cenný je komplex azonálních společenstev v šumavských jezerních karech. Především díky specifickým geomorfologickým a klimatickým podmínkám jsou zde již pod hranicí lesa fragmentárně vytvořena subalpinská krátkostébelná travinná a keříčková společenstva sv. Juncion trifidi. Na horních plochách skal v karech Černého a Plešného jezera se vyskytují skalní klečové porosty sv. Pinion mughi, ale mnohem rozsáhlejší klečové porosty na minerálním substrátu jsou vytvořeny na kamenných mořích mimo jezerní kary (Plechý a Třístoličník, hraniční hřeben Královského hvozdu, v menších fragmentech i v oblasti Šumavských plání). Charakteristicky jsou v uvedených karech vyvinuta společenstva silikátových skal a drolin sv. Androsacion vandellii, i vysokostébelné kapradinové nivy sv. Dryopteridi-Athyrion a vysokostébelné subalpinské trávníky sv. Calamagrostion villosae na úpatí skalních stupňů. Kapradinové nivy zde tvoří specifickou šumavskou as. Gentiano pannonicae-Athyrietum alpestris. V unikátních vodních submerzních společenstvech jezer sv. Isoëtion lacustris roste v Černém jezeře šídlatka jezerní (Isoëtes lacustris) a v Plešném jezeře v as. Isoëtetum echinosporae šídlatka ostnovýtrusná (Isoëtes echinospora). Předmětem ochrany je také makrofytní vegetace oligotrofních jezírek a tůní svazu Sphagno-Utricularion. Hořeček český (Gentianella praecox subsp. bohemica) přežívá dosud ve dvou menších, ale stabilních populacích: pastviny nad silnicí pod Kvildou v NP Šumava, pastviny v PR Hamižná u Hartmanic v CHKO Šumava; jednotlivé exempláře byly nalezeny v okolí Hadího vrchu (JV od Javorné). Významná lokalita srpnatky fermežové (Drepanocladus (Hamatocaulis) vernicosus) se nachází cca 0,5 km jižně od bývalé obce Zhůří na pravém břehu říčky Křemelná. V roce 2005 zde byla na jednom místě nalezena velice rozsáhlá populace tohoto mechu na ploše cca 3-5 m2. Jedná se o luční prameniště velice významné i z hlediska cévnatých rostlin, najdeme zde např. ostřici chudokvětou (Carex pauciflora), ostřici dvoudomou (C. dioica), ostřici blešní (C. pulicaris), suchopýrek alpský (Trichophorum alpinum), všivec bahenní (Pedicularis palustris) apod. Dále byl tento mech z přílohy II Směrnice o stanovištích v roce 2004 nalezen v PR Zhůřská pláň, kde populace porůstá plochu cca 0,2 m2. V roce 2006 byl v NPR Boubínský prales po 47 letech úspěšné ověřen výskyt evropsky významného mechu z přílohy II Směrnice o stanovištích Buxbaumia viridis (šikoušek zelený). Fauna bezobratlých Šumavy se významně liší od severočeského (sudetského) pásma hor absencí řady druhů pro uvedená horstva specifických, na druhé straně je zde významný, i když nepočetný, výskyt alpských elementů. Význačnými biotopy jsou zejména květnaté bučiny a jedlobučiny (střevlík Carabus irregularis, roháček Sinodendron cylindricum, řada stenotopních plžů), klimaxové smrčiny (střevlíček Pterostichus selmanni, tesařík Tragosoma depsarium, můra Xestia speciosa aj.), kamenné sutě v nejvyšších polohách (střevlíček Oreonebria sumavica, drabčík Mycetoporus mulsanti, zavíječ Eudonia petrophila aj.) a zejména rašeliniště (střevlík Carabus menetriesi, perleťovec Boloria aquilonaris, více druhů můr, řada specifických druhů dvoukřídlých, pavouků aj.). Z vodních biotopů mají velmi zajímavou faunu bezobratlých oligotrofní horské potoky (perlorodka říční - Perlorodka říční (Margaritifera margaritifera) - s významnými populacemi v Blanici a Zlatém potoce, chráněná číhalka Atherix ibis, kalužnatka Thaumalea bezzii, mnoho význačných druhů jepic a chrostíků) a šumavská jezera s charakteristickou faunou planktonních korýšů. Obratlovci: Významný je především výskyt některých boreomontánních a horských druhů v rozsáhlých šumavských lesích - datlík tříprstý (Picoides tridactylus), kos horský (Turdus torquatus), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), sýc rousný (Aegolius funereus), rejsek horský (Sorex alpinus) aj. Početně významné jsou šumavské populace kurovitých ptáků - tetřev lesní (Tetrao urogallus), tetřívek obecný (Tetrao tetrix), jeřábek lesní (Bonasa bonasia). Mnohé významné druhy jsou vázány na četné šumavské oligotrofní vodní toky s charakteristickou faunou - např. vranka obecná (Cottus gobio), mihule potoční (Lampetra planeri) aj. Pro vranku obecnou jsou nejvýznamnější především horní tok Blanice, Křemelná od soutoku s Prášilským potokem po silnici Skelná - Slučí tah včetně Prášilského potoka po silnici Skelná - Prášily a Slatinného potoka po silnici Skelná - Slučí tah, Řezná od státní hranice k pramenům včetně přítoků, Volyňka od Vimperka po silnici u Lipky a Světlá. Pro mihuli potoční a vranku obecnou je velmi významným biotopem povodí Teplé Vltavy, především Teplá Vltava od soutoku s Řasnicí po Františkov (ř.km 394,3-420,8) včetně přítoků - Řasnice (ř.km 0-11,2), Zelenohorský potok (ř.km 0-2,0), Vydří potok (ř.km 0-3,5) a Vltavský potok (ř.km 0-3,0). Na vodní toky je vázána také početně významná populace vydry říční (Lutra lutra). Šumavská populace rysa ostrovida, vzniklá repatriací v 80. letech 20. století, je těžištěm výskytu tohoto druhu v České republice. Velmi významná jsou i zimoviště netopýrů - netopýr velký (Myotis myotis), vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros) aj. - ve štolách v Amálině údolí u Kašperských Hor a v tunelu Schwarzenberském kanálu u Jeleních Vrchů.