Stepní běžciTohle neobvyklé spojení sportovní a ekologické terminologie označuje zvláštní životní strategii některých druhů stepních rostlin. Princip je docela jednoduchý: Rostlina, zpravidla rozložitého tvaru a mohutného vzrůstu, po dozrání semen zaschne a odlomí se u země. Díky velké ploše se snadno nechá posouvat větrem, přičemž po cestě trousí semena a nakonec se i sama zachytí například o keř, kde vypadá zbytek semen. Je to docela efektivní způsob šíření na velkých otevřených plochách. Tento způsob využívá více druhů našich rostlin, ale nejznámější je katrán tatarský (Crambe tataria), který má na Pouzdřanské stepi jednu z nejpočtnějších populací v ČR, čítající několik tisíc jedinců. Rekordní žížala Již zmíněná žížala hlubinná (Allolobophora hrabei) je opravdu nevšední tvor. V našich krajích nenajdeme delší žížalu než tuto půlmetrovou „tkaničku do bot“! Pro svět tento druh objevil profesor Sergej Hrabě teprve v r. 1929 právě na Pouzdřanech. Jde o druh žijící jen ve spraších a u nás jen na několika málo místech. Není to žádný rychlík. Pod zemí urazí za rok nejvýše do deseti metrů. Také na to nemá moc času. Většinu roku totiž stráví v klidu v malé komůrce, kde přečká suché období roku. Aktivní je někdy jen pár týdnů na jaře, kdy se také výjimečně vydává na povrch. Jejím typickým povrchovým projevem jsou poměrně velké, několik centimetrů vysoké, asi 20 cm široké hromádky trusu v podobě úhledných kompaktních „peletek“. Holky si vystačí samyNejvětším druhem z našich kobylek je sága stepní (Saga pedo), deseticentimetrový predátor, který si poradí i s jiným obávaným dravcem – kudlankou nábožnou (Mantis religiosa). Její výskyt v ČR je dnes omezen jen na několik málo lokalit na jižní Moravě. Loví pomocí předních nohou jiné druhy kobylek, a s oblibou jak už bylo naznačeno, také kudlanky. K rozmnožování nepotřebují ságy samečky, kteří koneckonců zřejmě ani neexistují. Noví jedinci se totiž vyvíjí z neoplozeného vajíčka takzvanou partenogenezí (samobřeznost). Po vylíhnutí žije sága jen asi 5 měsíců, a po nakladení vajíček uhyne. Protože ságám chybí křídla, je jejich migrační schopnost omezená. Králičí městečkoNa východní straně stepi v mezích teras už léta přežívá kolonie králíků divokých (Oryctolagus cuniculus). S určitým odstupem tady můžeme pozorovat jejich počínání, které rozhodně nenudí a dokonce v něm můžeme vidět i zábavné až legrační prvky. Králík je menší než zajíc, má kratší uši i nohy. Ač je pohyblivý, není to takový sprinter. Nežije volně v otevřené krajině, ale drží se v koloniích, kde má každá rodinka svou noru. Byť jde o v našich zemích nepůvodní druh, jehož původní domovinou je jihozápadní Evropa, tady zdomácněl už od středověku. Na Pouzdřanské stepi odvádí každopádně dobrou práci – nejen že pomáhá spásáním udržovat travní porosty v okolí kolonií, ale na jeho obydlí jsou navázáni další tvorové, zejména někteří brouci. Už jejich jména hovoří jasně - například lejnožrout Onthophagus semicornis nebo chrobák vrubounovitý (Sisyphus schaefferi) využívají nejen králičí trus jako potravu pro své larvy. Nebo třeba hnojník Aphodius citellorum se obvykle drží kolonií syslů. Ale když není v dosahu sysel, vezme za vděk i králičími „bobečky“. Pohřební službu v kolonii zase obstarává mimo jiné třeba hlodník Trox evermanni, který požírá vyschlé králičí mrtvolky. Význam králičí kolonie je podržen navíc tím, že všichni jmenovaní brouci dnes patří mezi vzácné a ohrožené druhy. Ozvěna špatných časůLidská civilizace se na tváři Pouzdřanské stepi podepsala mnoha způsoby, a to nejen hospodářsky. Dnes už jen pár pamětníků z obce pamatuje na 1. březen 1945, kdy po útoku na nákladní vlak narazil na západní úbočí stepi stíhací letoun P-38 Lightning, který ve svých troskách pohřbil poručíka amerického letectva Freda Clifgarda.
