Tak trochu ukrytý vodopád V bočním údolí u vsi Rokytné za příznivých vodních stavů protéká drobný pravostranný přítok říčky Rokytné. Zdá se až neuvěřitelné, že tento potůček, jehož vody obvykle do říčky ani nedotečou a vsáknou se země dole v nivě, si dokázal během milionů let vyhloubit rokli prakticky stejně hlubokou jako je samo říční údolí. Skrývá se v něm přírodní zajímavost, která je často neviditelná, ale když dostatečně naprší, ožije. Jde o dvoustupňový vodopád, kterým potok překonává dva skalní prahy o s převýšením 4 m (horní) a 11 m (dolní). Na obou stupních kaskády lze vidět vysrážené vápnité povlaky. Vodopádová rokle vznikla zpětnou erozí původně visutého údolí a přestože síla potůčku se zdá být dnes velmi slabá, rokle se i nadále vyvíjí, což dokládají např. občas se vyvracející stromy. Pro návštěvníka je místo atraktivní v zimě, kdy se vodopád mění v krásný ledopád. Sedmero dubů Slepencové údolí a světlé lesy kolem něj jsou doslova arboretem našich dřevin. Přirozeně zde roste téměř 30 druhů stromů a podobně i keřů. V dubohabrových lesích běžně potkáváme dub zimní (Quercus petraea), místy i dub letní (Quercus robur). Genius loci teplomilných doubrav na temeni skal vytváří pokroucené kmeny košatých a nízkých dubů pýřitých, tzv. „šípáků“ (Quercus pubescens). Kromě těchto tří našich nejznámějších dubů zde však najdeme málo známé rarity. Dubu zimnímu jsou příbuzné i podobné dub žlutavý (Quercus dalechampii) a dub mnohoplodý (Quercus polycarpa). Šípáku je zase příbuzný dub jadranský (Quercus virgiliana). Tyhle tři druhy jsou středomořské a u nás se nachází na okraji areálu výskytu. Jsou obtížně rozeznatelné i pro odborníka, natož pro laika. Rády se totiž se svými příbuznými kříží, takže tady nacházíme stromy, o kterých se můžeme jen dohadovat, co jsou vlastně zač. Posledním, který je na slepencových strání místy také k vidění, je dub cer (Quercus cerris). A tak tady máme pěkně pohromadě kompletní sbírku dubů České republiky snad jen s výjimkou dubu uherského (Quercus frainetto). Záhada ježčích kožíšků Na hřbetech a vyvýšených skalkách pravidelně nacházíme sbírku ježčích kožešinek. Kdo má na to připravit o život jejich majitele a zbavit je tedy pichlavé ochrany? Zdánlivě záhadná věc má příznačné vysvětlení. Na nepřístupných skalních římsách pod návrším zvaným Tábor dlouhá léta hnízdí naše největší sova – výr velký (Bubo bubo). Je to zdejší vrcholný predátor a s ježčími bodlinami nemá nejmenší problém.
