violka bílá

Ekologie a biologie: Violka bílá je světlomilný hajní druh náročný na vláhu a obsah vápníku v půdě. Obvykle roste ve světlých dubohabřinách, mírně vlhčích typech teplomilných doubrav a vzácně i v bučinách v oblastech s vápnitým podložím (nejčastěji vápnitý flyš, případně pískovce převáté spraší). Kde jsou lesy více zapojené a stinné, tam je vázána zejména na lesní okraje a prosvětlené pásy podél průseků a lesních cest. Typickým stanovištěm jsou také vysoké křoviny a jejich okraje, extenzivní polostinné sady a v luční krajině s dostatkem rozptýlené zeleně může pronikat také do otevřených částí exteznivních mírně vlhkých, ale vysýchavých luk.
Je to vytrvalá rostlina, která se vedle pohlavního rozmnožování většinou bohatě rozrůstá také vegetativně pomocí nadzemních. Část listů přezimuje a odumírá až na jaře. Tyto listy často mají pro vysoký obsah antokyanových barviv (kvůli zvýšení odolnosti vůči chladu) fialové zbarvení (různé přechody od tmavě zelené po tmavě fialovou).

Celkové rozšíření: V České republice roste pouze na Moravě. V současnosti je známa ze tří oblastí – 1) jižní část Bílých Karpat mezi Malou Vrbkou, Hlukem, Suchovem a státní hranicí se Slovenskem, 2) jihovýchodní okraj Chřibů mezi Starými Hutěmi a Halenkovicemi a 3) JZ výběžek Ždánického lesa (lesní komplex na úbočích vršku Přední kout mezi Kurdějovem, Boleradicemi a Diváky). Historicky je doložena ještě z lesa Chrástovec u Dražůvek a od Poštorné.
Celkový areál violky bílé má těžiště ve Středomoří až jižní části střední Evropy. Viola alba subsp. alba roste od severního Španělska, přes střední Evropu, Balkán a východní část Středozemí až po Kaspické moře. Severní hranice prochází střední Francií, jižním Německem, Rakouskem, Moravou, Slovenskem, jihovýchodním Polskem a jižní Ukrajinou.

Ohrožení: Violka bílá může být ohrožena podrůstáním světlých lesů stínomilnými listnáči nebo holosečným či pasečným hospodařením, při kterém se během obnovy lesa na větší ploše po jedno až dvě desetiletí vytvoří souvislá hustá mlazina. Na některých lokalitách je potenciálním ohrožením genetická koroze vlivem křížení s violkou vonnou. Ohrožení druhu částečně vyplývá i z jeho celkové vzácnosti. Přesto se zdá, že jsou jeho populace poměrně stabilní.

Literatura: Mereďa P. jun. (2008): Viola alba Besser. In: Goliášová K. & Šípošová H. [eds], Flóra Slovenska VI/1, pp. 157–161, Veda, Bratislava.
Meusel H., Jäger E., Rauschert S. & Weinert E. (1978): Vergleichende Chorologie der zentraleuropäischen Flora. Karten. Band II. VEB Gustav Fischer Verlag, Jena.
Pladias (2018) (29. 1. 2018).
K. Fajmon, nepubl.
J. Jurníček, nepubl.

Autor popisu: Karel Fajmon