pěťour maloúborný

Ekologie a biologie: Jednoletá, až 50 cm vysoká bylina. Lodyha lysá nebo jen slabě a krátce chlupatá. Listy řapíkaté, jen horní přisedlé, vejčité, jemně zubaté, špičaté. Úbory malé, do 5 mm v průměru, terčovité květy žluté, jazykovité květy bílé, v počtu 4 až 5 a v délce nejvíce do poloviny průměru terče. Kvete v květnu až říjnu. Jedna rostlina vyprodukuje 5 000 – 30 000 nažek, které mohou klíčit již krátce po uzrání, nejlépe na povrchu nebo velmi mělce v půdě. Vzchází za příznivé teploty a vlhkosti půdy později na jaře a etapovitě po celou vegetaci. Největšího rozvoje dosahuje v druhé polovině léta. Mezi osidlované biotopy patří pole, zahrady, komposty, podél cest a jiná místa převážně v okolí lidských sídel. Roste na půdách vlhčích, výživných, hlinitých až písčitých, dusíkatých. Vyžaduje dostatek vláhy a proto ve vlhkých rocích se rozšiřuje velmi intenzivně a může mít víc generací za rok.

Celkové rozšíření: Původní v Jižní a střední Americe (Karibik, Peru, dále od jižní Brazílie a Bolívie po střední Argentinu a Chile), kolem roku 1875 přivezen do Evropy. V současnosti se druhotně rozšířil do mírného a subtropického pásu téměř celého světa.

Rozšíření v ČR: Poprvé byl u nás pozorován na konci 19. století (1867). Dnes roste hojně téměř ve všech nadmořských výškách, chybí pouze na horách.

Doporučení: Rostliny se nesmí nechat vysemenit. Další možností hubení je nedávat při osevním postupu alespoň několik let na semeny zamořené půdy okopaniny. Mají se častěji zavádět ozimy nebo časně jarní plodiny, dále stínící rostliny rychle rostoucí, jako hořčice a podobně.

Riziko: Obtížný plevel rostoucí hlavně v okopaninách a zelinářských kulturách, který se dokáže díky své přizpůsobivosti snadno a rychle šířit. Je hostitelem některých zemědělsky významných virů, škodlivého hmyzu a hlístů.

Literatura: Deyl M. 1964: Plevele polí a zahrad. ČSAV Praha.
Mlíkovský J., Stýblo P. (eds.). 2006: Nepůvodní druhy fauny a flóry ČR. ČSOP Praha, 496 pp.

Autor popisu: Tomáš Görner