Slaniska

Struktura a druhové složení: Louky, pastviny a ruderální trávníky slaných půd. Porosty mohou být otevřené i uzavřené, s travinnou nebo bylinnou dominantou, mechové patro zpravidla chybí. Škála druhů sahá od obligátních halofytů po druhy bez specifické vazby na slané půdy, pouze se zvýšenou odolností proti zasolení. Druhy slaných půd (např. Aster tripolium subsp. pannonicus, Carex secalina, Glaux maritima, Juncus gerardii, Lotus glaber, Melilotus macrorrhiza, Plantago maritima subsp. ciliata, Puccinellia distans a Scorzonera parviflora) se v porostech kombinují s druhy mezofilních trávníků a luk (Centaurea jacea, Cirsium canum, Deschampsia cespitosa, Festuca arundinacea, F. pratensis, Silaum silaus aj.), druhy těžších a střídavě vlhkých půd (Carex distans, C. flacca, C. tomentosa, Ononis spinosa, Tetragonolobus maritimus) a četnými druhy ruderálními (např. Agrostis gigantea, A. stolonifera, Carex hirta, Elytrigia repens, Potentilla anserina, Ranunculus repens, Trifolium fragiferum). Naše slaniska bývají v terénu poměrně nenápadná, zdánlivě degradovaná ruderalizací a snadno zaměnitelná s běžnou luční nebo ruderální vegetací.

Ekologie: Slané půdy jsou těžké, zásadité, bohaté ionty lehce rozpustných solí (K+, Na+, Ca2+, Mg2+, Cl–, SO42–, CO3– a NO3–), v zimě a na jaře zamokřené a po zbytek roku zpravidla vyschlé. Vysoká koncentrace solí působí na mnoho organismů toxicky narušováním osmotické rovnováhy v buňkách. Podobný efekt může mít i jednostranné přezásobení uhličitanem vápenatým nebo nitráty. Slaniska vznikají (a) v okolí minerálních pramenů, (b) v mokřadech sušších oblastí, kde výpar převyšuje zasakování, takže ionty solí vzlínající v půdním profilu se hromadí při povrchu (např. v okolí běžných pramenů, na úpatí slínitých bílých strání, v periodicky podmáčených nivách menších toků a v bezodtokých terénních sníženinách), a (c) na ruderalizovaných místech, zejména kolem návesních rybníčků a v okolí solených vozovek. V minulosti byly tyto porosty využívány nejčastěji jako chudé pastviny pro drůbež, případně ovce, kozy, koně nebo hovězí dobytek. Nad přirozenými lokalitami dnes daleko převažují lokality antropogenní, většinou ruderálního charakteru.

Ohrožení a management: Změny vodního režimu, úplná ruderalizace, přirozená sukcese.

Rozšíření: Vzácně v nejzápadnějších Čechách (Soos, Slavkovský les), hojněji v nížině od Mostecka po Neratovicko a na jižní Moravě v okolí Mikulova (u rybníka Nesytu a obcí Novosedly a Dobré Pole). Fragmentární porosty se vyskytují vzácně v úvalovitých údolích Trkmanky, dolní Litavy a Svratky jižně od Brna a u Radějova v Bílých Karpatech. Někdejší velkoplošné rozšíření slanisk jihovýchodně od Brna, kde byla i slaná jezera u Měnína, Čejče a Kobylí, a v povodí Srpiny na Mostecku bylo zásadně omezeno už v 19. a začátkem 20. století.