ZELEŇ V ZEMĚDĚLSKÉ KRAJINĚ - zakládání krajinných prvků

Zemědělská krajina se mění v čase a z heterogenní krajiny malých políček byly v minulosti vytvořeny velké celky polních kultur nebo hospodářských lesů, které jsou z ekologického hlediska méně stabilní až nestabilní. V dnešní době se však začínají znovu objevovat vlastníci, kteří se o svou půdu chtějí lépe starat a vyvážit negativní dopady rozsáhlých monokulturních ploch jejich rozčleněním. Realizace linií a ploch jako jsou stromořadí, větrolamy, remízy, protierozní meze a vegetační pásy, extenzivní sady, květnaté louky a stromy obecně zvyšuje biodiverzitu území a zároveň přispívá k adaptaci území na klimatické změny, jako je snížení následků povodní, sucha, zamoření škůdci, nebo vodní a větrná eroze. I drobné prvky omezují odnos svrchní vrstvy půdy a mohou zlepšit hydrologický režim území.

V intenzivně využívané zemědělské krajině mají významnou funkci koridory zeleně z hlediska migrace, kdy umožňují šíření živočichů a rostlin (přenos semen) napříč územím. Pro méně pohyblivé druhy, ale i pro druhy využívající otevřenou krajinu, jsou takové koridory naprosto nezbytné také jako úkryt či zajištění obživy. V některých drobných, zejména pak solitérních nebo rozvolněných vegetačních prvcích, mohou najít útočiště i dravci omezující například hustotu populací škůdců zemědělských kultur.

Jako základní prvek ploch zeleně, koncepčně procházející celou republikou, je možné chápat Územní systém ekologické stability (ÚSES), který vznikl jako jedna z prvních koncepcí ekologické sítě na světě. ÚSES je soubor vzájemně propojených přirozených i pozměněných přírodně blízkých ekosystémů, který doplňuje síť zvláště chráněných území, a lze ho rozdělit na tři úrovně: nadregionální, regionální a lokální. Tato síť je tvořena skladebnými prvky – biocentry se stabilními ekosystémy; biokoridory, které umožňují migraci mezi biocentry, nejčastější jsou lineární, ale mohou mít i podobu prostorově rozmístěných plošek, tzv. nášlapných kamenů, a interakčními prvky, které nemusí přímo navazovat na další prvky, ale působí jako stabilní část krajiny s pozitivním vlivem na své okolí.

Postupně byl ÚSES zakotven v zákoně (zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v pozdějším znění a prováděcí vyhláška č. 395/1992 Sb.) a také v procesech územního plánování a v komplexních pozemkových úpravách (Metodická pomůcka pro vyjasnění kompetencí v problematice územních systémů ekologické stability (Věstník MŽP č. 8/2012)). Orgány územního plánování řídí proces zapracování ÚSES do územně plánovací dokumentace, nejčastěji do zásad územního rozvoje kraje pro nadregionální a regionální úroveň ÚSES a do územních plánů obcí pro všechny úrovně ÚSES, které se v řešeném území vyskytují.

Při plánování, realizacích a údržbě ÚSES lze využít dotačních programů MŽP, MZe a MMR. Podrobnější informace k jednotlivým dotačním programům jsou k dispozici na www.dotace.nature.cz. Namátkově, pro střední až velké projekty je vhodný Operační program Životní prostředí (Prioritní osa 4: Ochrana a péče o přírodu a krajinu), kdy v rámci opatření lze financovat zpracování plánu ÚSES, zakládání ÚSES, výsadby dřevin nebo obnovu vodních prvků.

Zejména z národních programů Program péče o krajinu a Program podpora obnovy přirozených funkcí krajiny lze poměrně snadno získat finance (až do výše 100 % vynaložených nákladů) na celou řadu zajímavých a pro krajinu prospěšných opatření menšího rozsahu, které mohou efektivně přispět k její stabilizaci, funkčnímu propojení, omezení půdní eroze a adaptaci na klimatickou změnu.

Národní programy jsou v této oblasti (výsadba nelesní zeleně, vytváření krajinných prvků včetně prvků ÚSES, protierozní opatření apod.) otevřené pro široký okruh žadatelů z řad fyzických a právnických osob, spolků, měst a obcí. Maximální výše podpory zde činí 250 tis. Kč.

Aby se do krajiny vnesl skutečné funkční a dlouhodobě perspektivní prvek zeleně, je nezbytné již ve fázi plánování zohlednit několik důležitých faktorů. Jedním z nejdůležitějších je zajištění přístupnosti k nově zrealizovanému vegetačnímu prvku pro následnou péči, obzvláště pak pro dopravení zálivky (dovoz cisterny, barelu apod). Je třeba mít vždy na paměti, že samotnou realizací - výsadbou zeleně, opatření nekončí. Klíčové jsou obzvláště první dva až tři roky po výsadbě, kdy se dřeviny na stanovišti postupně aklimatizují, ujímají a snaží se prokořenit do okolních částí půdy. V tomto období je pravidelná zálivka nutností (např. u stromů podle typu a velikosti sazenice obvykle 40 - 100 litrů 6x - 8x během vegetace, přičemž se tato frekvence každý rok snižuje), stejně jako vyžínání okolní buřeně, která sazenicím odebírá značné množství vláhy ze svrchní vrstvy půdy.

Dalším faktorem je správná volba sazenic pro určitý typ vegetačního prvku a kon-krétní stanoviště. K výsadbám do krajiny se obvykle využívají převážně lesnické sazenice typu špičák, odrostek, případně i rozvětvený stromek do velikosti obvodu kmínku 6 - 8 cm, a to v prostokořené nebo kontejnerované podobě. Ty se zpravidla dobře ujímají a nemají tak vysoké nároky na zálivku jako vysokokmeny či vzrostlé alejové stromy. Jedná se o vhodný rostlinný materiál pro plošné vegetační prvky v krajině, jako jsou remízy, větrolamy, křovité meze, biokoridory, biocentra, kde nemusí být kladen takový důraz na řádné zapěstování struktury stromu a správné rozvětvení koruny v požadované výšce.

Jinak tomu je v případě užších liniových prvků, jako jsou doprovodná stromořadí podél polních cest či stromořadí doplňující protierozní travnaté meze. S ohledem na blízký provoz zemědělské mechanizace, která by mohla nízko rozvětvené stromy poškodit, je v těchto případech žádoucí upřednostňovat již vzrostlejší sazenice stromů se zapěstovaným základem struktury koruny a to ideálně ve výšce 1,8 až 2,2 m. V případě ovocných stromů se jedná o prostokořené vysokokmeny, u běžných listnatých druhů pak sazenice stromů s balem o obvodu kmínku 8 - 10 cm a více, zpravidla je však dostačující velikost do obvodu kmínku 12 cm. Výsadbu stromořadí je vhodné situovat do dostatečně širokých travnatých pásů (alespoň 2 až 3 m), aby se co nejvíce vyloučilo případné poškození podzemních i nadzemních části stromů zemědělskou činností. Navržené stromořadí by také nemělo omezovat průjezd mechanizace z cesty na pole a obráceně, je tedy třeba ve vhodných místech počítat s dostatečně širokou prolukou.

Při zakládání extenzivních ovocných sadů se nejvíce využívají vysokokmeny starých ovocných odrůd, ideálně místních či krajových. Podle druhu a odrůdy se vysazují na dostatečnou vzdálenost v rozmezí 8 až 12 metrů, což umožňuje plnohodnotný rozvoj koruny a zároveň i využití travinobylinného podrostu k příležitostné pastvě či polní produkci, tzv. polní sady.

Neposledním faktorem, který zásadně ovlivňuje úspěšnost realizovaného vegetačního prvku, je řádná ochrana proti poškození od vysoké a černé zvěře. Zejména v lokalitách s početnou populací jelenů je nutné nové výsadby stromů ochránit pevným dřevěným obvodovým pláštěm či bytelnou skupinovou oplocenkou v případě plošných výsadeb. O správném postupu výsadby jednotlivých typů dřevin pojednávají arboristické standardy Výsadba stromů a Funkční výsadby ovocných dřevin v zemědělské krajině, které vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a jsou zdarma dostupné na https://standardy.nature.cz/.

text: Ingrid Forczek, Libor Sedláček a Šárka Okrouhlíková, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Oddělení ochrany krajiny
foto: archiv Správy CHKO Poodří a Libor Sedláček