Ekologie a biologie:
Roste na slatiništích, rašeliništích, rašelinných loukách a pastvinách, v okolí pramenišť, v odvodňovacích příkopech a stružkách, ve štěrbinách a teráskách mokvavých skal, na pramenitých horských svazích, zpravidla na trvale podmáčených nebo dočasně zaplavovaných místech, na slunných až polostinných stanovištích se sníženou konkurencí ostatních druhů, obvykle na místech s narušovaným půdním povrchem (kaliště lesní zvěře, pastva dobytka, disturbance způsobované lidskou činností).
Tučnice obecná pravá je drobná vytrvalá rostlina s růžicí k zemi přitisknutých žlutozelených až jasně zelených lepkavých listů přizpůsobených k lapání hmyzu. Fialové květy vyrůstají jednotlivě na stvolu vysokém obvykle 6–16 cm. Rostliny přečkávají zimu ve stádiu přezimovacích pupenů. Po jejich stranách se vyvíjejí postranní pupeny, které se při poškození odlamují a významně tak přispívají k rozšiřování rostlin (souvisí s častou přítomností tučnic na místech s narušovaným půdním povrchem).
Celkové rozšíření:
V ČR roste tučnice obecná především v západních a jižních Čechách. Ačkoliv se dříve vyskytovala i v nížinách a středních polohách, dnes roste především v horských oblastech a některých chladnějších územích středních poloh. Těžištěm jejího výskytu je dnes Šumava, Slavkovský les a navazující části Tepelské vrchoviny. Roztroušeně se vyskytuje také v západní části Krušných hor a v severní části Českého lesa, několik lokalit je v Hrubém Jeseníku a v Orlických horách.
Celkové rozšíření druhu: Evropa, Severní Amerika, Grónsko, Island, Aljaška, Kanada, sever Nové Anglie.
Ohrožení:
Sukcesní změny na stanovištích (zarůstání nelesních stanovišť lesem, expanze konkurenčně silnějších rostlin bylinného patra), eutrofizace, změny ve vodním režimu, odvodňování mokřadních biotopů. Absence dřívějšího tradičního zemědělského hospodaření, díky němuž v krajině převládala drobná mozaika ploch s různou intenzitou a způsobem hospodaření, včetně občasně mírně narušovaných ploch na mokřadních stanovištích. Výrazný úbytek lokalit ve 2. polovině 20. století byl způsoben především zničením vhodných stanovišť v nižších polohách (odvodnění, zemědělské rekultivace, těžba humolitů).
Literatura:
Bělohlávková R. (2000) Pinguicula L. – tučnice, 514–517pp. In: Hejný S., Slavík B. (eds): Květena ČR 6. Academia, Praha.
Tájek P. (2014) Tučnice obecná (Pinguicula vulgaris) v CHKO Slavkovský les – výskyt, stanovištní nároky a ochrana. Sborník muzea Karlovarského kraje 22: 63–90.
