Ekologie a biologie:
Tořič včelonosný roste na výslunných, často krátkostébelných trávníkách s neúplně zapojeným bylinným patrem, na křovinatých stráních a lesostepích; preferuje hlubší, minerálně bohaté, vápnité, humózní půdy. Na lokalitách s nepočetnými populacemi se nemusí v některých letech vůbec objevit, avšak v příznivých letech může počet jedinců kolísat i v řádech, což v takovém rozsahu není obvyklé u žádného z dalších středoevropských druhů rodu tořič.
Mezi ostatními zástupci rodu má tořič včelonosný výjimečné postavení tím, že je převážně samosprašný. Tato skutečnost je pozoruhodná zejména proto, že květy má dokonale uzpůsobené k opylení hmyzem a lze se tedy domnívat, že samoopylení je u druhu až sekundárně vyvinutým jevem.
Vytrvalý druh 20 až 40 cm vysoký.
Celkové rozšíření:
Světový areál zahrnuje Středozemí (včetně severní Afriky), západní Evropu na sever po severní Anglii, odtud severní hranice ustupuje k jihovýchodu přes Benelux a Německo do Rakouska, na Moravu, Slovensko a Ukrajinu. Z Balkánu je druh rozšířen k severu do Maďarska a na východ až po Krym a Kavkaz.
V ČR byl tořič včelonosný poprvé zaznamenán až v roce 1980 a postupně je objevován na dalších lokalitách; dnes udáván z více míst na východní a jihovýchodní Moravě (Bílé Karpaty, Bučovická pahorkatina, Hustopečská pahorkatina, Hanácká pahorkatina, Štramberk, Ždánice) a dvou lokalit v Čechách v Českém středohoří.
Ohrožení:
Ačkoli u tohoto druhu pozorujeme opačný trend než u většiny vzácných a ohrožených druhů – tedy přibývání lokalit, stále je tořič včelonosný na našem území velmi vzácným druhem; nově nalezené populace jsou navíc většinou málopočetné, často se jedná pouze o jednotlivé exempláře. Podobně jako u dalších druhů orchidejí, spočívá ohrožení tořiče včelonosného zejména ve změnách a destrukci přirozených stanovišť. Druh nesnáší minerální hnojení, mizí též v důsledku postupující sukcese (zarůstání dřevinami) po ukončení obhospodařování na lokalitách.
Druh je silně závislý na mykorhize, není vyloučen negativní vliv imisí na houbovou složku mykorhizy.
Literatura:
Čeřovský J., Feráková V., Holub J., Maglocký Š. & Procházka F. (1999) Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČR a SR. Vol. 5. Vyšší rostliny. Príroda a. s., Bratislava
Kubát K., Hrouda L., Chrtek J. jun., Kaplan Z., Kirschner J. & Štěpánek J. (eds) (2002) Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha
Průša D. et al. (2005) Chráněné rostliny České a Slovenské republiky. Computer Press, Brno
Štěpánková J., Chrtek J. jun. & Kaplan Z. (eds.) (2010) Květena České republiky 8. Academia, Praha